Proč jeden Národní investiční fond nemusí být lepší cestou

Tento text je polemikou s názory Petra Borovce, který k tématu důchodů neumožňuje otevřenou diskuzi. Obrana skutečného kapitalismu před pseudokapitalistickými státními experimenty je dnes důležitější než kdy dřív.

Petr Borovec ve svém článku Proč je reforma od Hnutí Generace horší cestou než NIF upozorňuje na několik skutečných slabin návrhu Generace. V něčem mu dávám za pravdu. Povinný pětiprocentní příspěvek zaměstnavatele není žádný dárek zaměstnancům, ale další náklad spojený s jejich prací. Oprávněná je také kritika pevného stropu 50 000 korun, jehož skutečnou hodnotu bude postupně snižovat inflace a který se nejspíš stane předmětem dalších politických rozhodnutí. A samozřejmě platí, že rozdíl jediného procentního bodu ve výnosu dokáže za čtyřicet let díky složenému úročení vytvořit obrovský rozdíl v konečném kapitálu.

Potud s Borovcem nemám velký problém. Ten nastává ve chvíli, kdy z těchto správných postřehů vyvodí, že lepším řešením musí být jeden společný Národní investiční fond. Jeho NIF jsem už podrobně rozebral v jiném článku (Odkaz), takže nebudu opakovat všechny námitky proti němu. Tentokrát mě zajímá především argument, kterým se Borovec snaží dokázat jeho ekonomickou převahu nad individuálními účty. A právě tento důkaz podle mě nefunguje.

Reální lidé proti ideálnímu fondu

Jeho základní úvaha je jednoduchá. Lidé nejsou profesionální investoři, dělají chyby, kupují drahé produkty a většina aktivních investorů dlouhodobě nepřekonává levné indexové investování. Proč tedy nenechat peníze spravovat jedním velkým fondem, který bude levně a pasivně investovat po celém světě?

Jenže tím porovnává reálný decentralizovaný systém se všemi jeho chybami s ideálním centrálním systémem, u kterého předpokládá, že žádné podstatné chyby dělat nebude. Ano, člověk může investovat špatně. Jeden si vybere drahý fond, druhý bude zbytečně obchodovat a třetí bude příliš konzervativní. Jenže jejich chyby jsou různé. Vedle nich existují lidé, kteří investují lépe, konkurující správci, levnější produkty a nové způsoby investování.

A právě zde přichází něco, co rakouská ekonomie považuje za zásadní. Informace nejsou soustředěny na jednom místě a nikdo je nemá všechny. Trh je proto procesem, ve kterém lidé hledají lepší řešení, dělají chyby a zase je opravují. Individuální chyba je tedy zároveň omezená. Chyba centrálního správce může zasáhnout všechny. Borovec individuální chyby správně vidí, ale tuto druhou stranu centralizace už do svého hodnocení nezahrnuje.

Kde se vzal vyšší výnos NIF?

Ještě lépe je to vidět na jeho příkladu s pěti biliony korun. Ihned předpokládá, že individuální investování přinese kvůli vyšším poplatkům a horším rozhodnutím například o jeden procentní bod nižší výnos než NIF. Po čtyřiceti letech pak samozřejmě dostane obrovský rozdíl v nahromaděném kapitálu.

Matematika je správně. Jenže nejdůležitější otázka zůstává nezodpovězená. Kde jsme vzali jistotu, že právě NIF bude po čtyřicet let vydělávat o procentní bod více? Autor dokonce tvrdí, že skutečný rozdíl bude několik procentních bodů, ale v článku pro to žádný důkaz nepředkládá. Když do modelu vložím předpoklad, že systém A vydělává více než systém B, samozřejmě mi na konci vyjde systém A jako vítěz. To ale není důkaz jeho ekonomické převahy. Je to výsledek předpokladu, který jsem do výpočtu vložil na začátku.

Podobné je to s tvrzením, že jeden fond bude levnější. Může být. Velikost skutečně přináší úspory. Jenže z toho ještě neplyne, že jeden fond je optimální. Kdyby to platilo obecně, mohli bychom stejným způsobem obhájit jednu banku, jednu pojišťovnu nebo jediného výrobce automobilů. Také by si rozpočítali fixní náklady mezi miliony zákazníků. Jenže bychom zároveň přišli o konkurenci, tedy právě o mechanismus, který hledá lepší řešení a vytlačuje ta horší. Rakouská ekonomie proto nechápe konkurenci jen jako způsob, jak dnes stlačit cenu. Chápe ji především jako proces objevování toho, co bude lepší zítra.

Kdo bude hlídat několik bilionů?

Tady se Borovec dostává do zajímavého rozporu. Generaci kritizuje za strop 50 000 korun, protože jde o politicky stanovené číslo, kolem kterého vzniknou spory, populismus a lobbing. Souhlasím. Jenže vzápětí navrhuje soustředit několik bilionů korun do jediné státem vytvořené instituce a předpokládá, že právě zde politické tlaky zvládneme.

Kdo bude za dvacet nebo třicet let určovat investiční pravidla NIF? Kdo bude jmenovat jeho vedení? Co se stane při velké finanční krizi, válce nebo rozpočtové nouzi, až bude mít stát vedle sebe fond s několika biliony? Jakou máme jistotu, že příští generace politiků nezmění pravidla? Nestačí odpovědět, že fond bude mít pravidla přísná. I přísná pravidla někdo napsal a někdo je může změnit.

Právě zde má rakouská ekonomie další důležitou námitku. Soukromý vlastník rozhoduje o vlastním kapitálu a důsledky zisku či ztráty nese on. U byrokraticky řízené instituce tato vazba slábne. Čím více peněz proto soustředíme pod jedno rozhodovací centrum, tím více bychom měli řešit následky jeho případné chyby, nikoli pouze úsporu na poplatcích.

Nerovnost není důkaz neefektivnosti

Autor také upozorňuje, že individuální účty povedou k rozdílnému důchodovému bohatství. Samozřejmě že povedou. Lidé mají rozdílné příjmy, kariéry, preference, ochotu spořit i vztah k riziku. Samotná existence rozdílných výsledků ale neříká vůbec nic o ekonomické efektivnosti systému.

Tady se směšují dvě různé otázky. Jedna zní, který systém lépe vytváří kapitál. Druhá, jak rovnoměrně chceme jeho výsledky rozdělit. Pokud Borovec považuje větší majetkovou rovnost za žádoucí, je to naprosto legitimní politický názor. Není to ale ekonomický důkaz, že individuální systém funguje hůře. Ekonomie umí zkoumat následky našich rozhodnutí, ale sama nám neurčuje, jaké rozdělení majetku máme považovat za správné.

Pasivní investování ano, monopol ne

Aby nedošlo k nedorozumění, s Borovcem se vůbec nepřu o to, zda může být nízkonákladové pasivní investování dobrým způsobem dlouhodobého vytváření kapitálu. Může. Přu se o to, proč kvůli tomu potřebujeme jeden Národní investiční fond.

Pasivně mohou investovat jednotlivci, soukromé penzijní fondy i několik konkurujících si správců. Mohou vzniknout standardizované levné produkty a za deset nebo dvacet let také způsoby investování, které dnes ještě neznáme. A právě možnost vzniku něčeho lepšího je hodnota, kterou v jeho modelu vůbec nevidím. Dynamická efektivnost rakouské školy nestojí na nalezení jednoho nejlepšího řešení a jeho zakonzervování. Stojí na soukromém vlastnictví, smluvní svobodě a otevřené konkurenci.

Autor podle mě udělal při kritice Generace jednu zásadní chybu. Individuálnímu systému započítal chyby lidí, špatná rozhodnutí, poplatky a rozdílné schopnosti. Svému NIF ale nezapočítal chyby správce, politické zásahy, lobbing, změny pravidel ani riziko, že jedna špatná strategie zasáhne všechny.

Až tyto náklady položíme na obě strany vah, můžeme se bavit o tom, který systém je skutečně lepší. Do té doby není ekonomická převaha NIF výsledkem Borovcovy analýzy. Je pouze jejím výchozím předpokladem.