Olympijské hry: zákaz politické propagace jen na papíře

Ukrajinskému skeletonistovi Vladyslav Heraskevych na ZOH 2026 zakázal Mezinárodní olympijský výbor závodit v helmě se snímky ukrajinských sportovců zabitých ve válce, což vyvolalo debatu o tom, co je a není politické.

Olympijské hry se oficiálně hlásí k apolitičnosti. Tento ideál má chránit sportovce před tím, aby se sport stal nástrojem ideologií, států nebo mocenských her. Mezinárodní olympijský výbor to opakuje při každé kontroverzi. Jenže realita je jiná: politická propaganda na olympiádě není zakázána. Je pouze selektivně tolerována.

Podle pravidel Mezinárodní olympijský výbor (IOC) je zakázáno jakékoli politické, náboženské nebo ideologické sdělení na sportovištích, při ceremoniích i během soutěží. Sportovec nesmí gestem, symbolem, nápisem ani vyjádřením prosazovat politický postoj. Nesmí protestovat, upozorňovat na útlak, válku ani porušování lidských práv. Pravidla jsou v tomto směru jasná.

Zakázané jsou mimo jiné politické slogany na oblečení, transparenty, gesta při nástupu nebo medailových ceremoniích, demonstrativní postoje na stupních vítězů i jakékoli symboly, které by mohly být vyloženy jako politické sdělení. Oficiální argument zní: ochrana neutrality a jednoty sportu.

Jenže tady vzniká zásadní rozpor.

Olympijské hry jsou od základu postavené na propagaci národních států. Vlajky, hymny, národní barvy, medailové tabulky řazené podle států, slavnostní nástupy delegací, ceremoniály zdůrazňující státní příslušnost. To vše je považováno za „nepolitické“, přestože jde o učebnicovou formu politické symboliky.

Národní stát není neutrální entita. Je to politická organizace s monopolem na moc, daně a násilí na určitém území. Prezentace státní vlajky a hymny není kulturní folklor, ale symbol loajality k mocenské struktuře. Jinými slovy: olympiáda zakazuje politiku jednotlivcům, ale masivně propaguje politiku kolektivní.

Tento paradox vede k absurdní situaci. Sportovec nesmí vyjádřit osobní morální postoj, ale je povinně zařazen do národního týmu, soutěží „za stát“ a jeho výkon je automaticky připsán politické entitě, která s jeho osobními hodnotami může být v přímém rozporu. Pokud sportovec odmítne tuto roli, je potrestán.

Olympijské hry tak podsouvají lidem hrdost na vlastní tým, který není sportovním klubem, ale státem. V extrému jde o kultivovanou formu kolektivní identity založené na příslušnosti k vlastnímu mocenskému útvaru. Kriticky řečeno: je to uhlazený způsob, jak lidem připomínat, ke kterému mafiánskému gangu mají patřit a komu mají fandit.

Ještě ostřejší je kontrast v tom, co povoleno je a co ne. Národní propaganda je povinná a institucionalizovaná. Osobní morální apel je zakázaný. Symbol státu je „neutrální“. Symbol odporu je „politický“. To není apolitičnost. To je výběrová politika převlečená za neutralitu.

Pokud by IOC bral zákaz politické propagace vážně, musel by jít mnohem dál. Musel by zrušit soutěžení podle států, odstranit vlajky, hymny i národní pořadí medailí. Sportovci by soutěžili jako jednotlivci nebo týmy bez státní příslušnosti. To by byla skutečná neutralita.

Dokud se tak nestane, je řeč o apolitických olympijských hrách jen pohodlný mýtus. Olympiáda není apolitická. Je to jedna z největších a nejsofistikovanějších forem státní propagace na světě, která se pouze tváří, že politiku odmítá.

A právě proto je zákaz politického projevu sportovců pokrytecký. Nechrání sport. Chrání monopol států na to, kdo smí mluvit a kdo má mlčet.