O ochraně kapitalismu a mediální moci: souhlas s diagnózou, nesouhlas s lékem

Tato úvaha je reakcí nad článkem Petra Borovce, z důvodů nemožnosti se k němu vyjádřit v diskuzi, který publikoval pod názvem „Zákon č. 3 – Zákaz koncentrace mediálního dosahu“

Článek správně pojmenovává reálný problém dneška: přelití ekonomické síly do moci nad pozorností. V prostředí digitálních médií a algoritmů může koncentrace dosahu skutečně deformovat veřejnou debatu, vytvářet zdání konsenzu a oslabovat soutěž idejí. V tomhle s Petrem Borovcem souhlasím. Není to banální téma a není ideologické.

Zároveň se však domnívám, že navržené řešení jde proti cíli, který si autor sám vytyčil: ochraně kapitalismu. A to nikoli proto, že by bylo málo odvážné, ale proto, že přesouvá řešení z trhu a vlastnických práv ke státní regulaci struktury vlastnictví a dosahu.

Co považuji za správné

Je správné odmítnout regulaci obsahu. Je správné říci, že největším rizikem je selektivní zásah státu. Je správné upozornit, že pozornost je dnes klíčový vzácný zdroj a že její koncentrace může mít politické důsledky. Tyto body jsou kompatibilní s kapitalismem i se svobodou.

Kde se návrh mýlí

Problém nastává ve chvíli, kdy se řešením stává limit vlastnictví a dosahu (15 %) a možnost nuceného prodeje. Tady už nejde o ochranu soutěže idejí, ale o antitrust přenesený do mediální sféry.

Z pohledu rakouské ekonomie je to zásadní omyl. Ludwig von Mises i Murray Rothbard opakovaně upozorňovali, že monopol je v tržní ekonomice smysluplně definovatelný především jako státní privilegium, nikoli jako prostý výsledek úspěchu. Pokud neexistují státem vytvořené bariéry vstupu, nelze tržní dominanci řešit konfiskací nebo limity bez porušení vlastnických práv.

Navíc zde narážíme na znalostní problém: pozornost není homogenní statek, který by šlo objektivně sečíst a spravedlivě regulovat. Jakmile stát definuje metriky, prahy a ekonomickou realitu, regulátor určuje hru. A historie antitrustu ukazuje, že taková pravidla se rychle stanou nástrojem ochrany vybraných hráčů, nikoli soutěže.

Jak připomíná Henry Hazlitt, u politik je nutné sledovat dlouhé a nepřímé důsledky. Tady je důsledek zřejmý: vyšší bariéry vstupu, optimalizace na metriky, politické boje o definice a nakonec větší moc státu nad informačním prostorem, než jakou má jakýkoli soukromý subjekt.

A konečně, jak zdůrazňuje Hans-Hermann Hoppe, svoboda projevu v tržní společnosti vychází z vlastnických práv. Omezovat dispozici s vlastním mediálním prostorem, byť bez hodnocení obsahu, je přímý zásah do těchto práv.

Závěr: jak chránit mediální prostor, aniž bychom oslabili kapitalismus

Chceme-li chránit pluralitu a svobodu informací v rámci demokratického státu, aniž bychom popřeli kapitalismus, dává smysl jiná cesta:

1. Oddělit stát od médií
   Žádné dotace, státní inzerce, mediální granty, privilegia ani skryté pobídky. Stát je největší deformátor mediálního trhu.
2. Snižovat bariéry vstupu
   Namísto státních limitů dává smysl podporovat vzájemnou propojitelnost platforem, aby byl přechod mezi nimi snadný a levný. To jsou otevřené standardy, přenositelnost dat a smluvní otevřenost, nikoli limity velikosti.
3. Tvrdě postihovat agresi a podvod
   Zaměřit se na vynucování práva tam, kde dochází k donucení, vydírání, kartelům se státem či k porušení smluv ne na přílišný dosah.
4. Posilovat pluralitu zdola
   Zpravodaje, čtečky kanálů, alternativní klientské aplikace, decentralizovaná distribuce obsahu, samostatné hostování a konkurence v infrastruktuře pozornosti, nikoli státní stropy.
5. Transparentnost státu, ne regulace médií
   Povinná otevřenost státní komunikace, dokumentů a algoritmického nakládání s veřejnými informacemi. Moc se má hlídat tam, kde je donucení.

Shrnu to jednoduše: souhlasím s diagnózou, nesouhlasím s lékem. Zákon č. 3 chce chránit kapitalismus, ale zvoleným nástrojem by jej oslaboval přesunem moci od trhu k regulátorovi. Mediální prostor lze chránit i v demokratickém státě, pokud budeme chránit vlastnická práva, snižovat bariéry vstupu a omezovat stát, nikoli když začneme stanovovat, kdo už je příliš slyšet.