NIF jako důchodová reforma? Technicky chytré, ideově nebezpečné

Tento text je polemikou s názory Petra Borovce, který k tématu důchodů neumožňuje otevřenou diskuzi. Obrana skutečného kapitalismu před pseudokapitalistickými státními experimenty je dnes důležitější než kdy dřív.

Návrh Národního investičního fondu je prezentován jako racionální a moderní odpověď na stárnutí populace a dlouhodobou neudržitelnost průběžného důchodového systému. Používá kapitálové trhy, pasivní investování a dlouhý časový horizont. To vše zní rozumně. Přesto návrh stojí na myšlenkovém základu, který je s kapitalismem vnitřně v rozporu.

Je fér přiznat, že návrh správně pojmenovává problém. Průběžný systém je závislý na demografii a politických slibech. Kapitálové krytí části důchodů je ekonomicky smysluplné. Stejně tak je rozumné využívat globálně diverzifikované pasivní investování s nízkými náklady, které omezuje prostor pro lobbing a politické hry. Konzervativně nastavené výplatní pravidlo navíc snižuje riziko rychlého vyčerpání fondu v krizových obdobích.

Technicky je tedy návrh postaven poměrně chytře. Zásadní problém ale neleží v investiční strategii. Leží v nedůvěře k jednotlivci. Borovec otevřeně tvrdí, že lidé nejsou dost disciplinovaní, finančně gramotní a prozíraví, aby se dokázali na stáří zajistit sami. Právě tento předpoklad je hlavním argumentem pro vytvoření státem řízeného kapitálového fondu.

Pokud však přijmeme tezi, že většina lidí není schopna odpovědného rozhodování, pak tím otevíráme dveře neomezenému paternalismu. Stejný argument lze použít proti svobodné volbě vzdělání, zdravotní péče, bydlení nebo zaměstnání. Nejde tedy jen o důchody, ale o obecné ospravedlnění státního dohledu nad životními rozhodnutími.

Rakouská škola vždy upozorňovala, že trh nefunguje proto, že by lidé byli dokonalí, ale proto, že mohou dělat chyby, učit se z nich a nést jejich důsledky. Jak trefně poznamenal Ludwig von Mises, tržní ekonomika není systémem pro dokonalé lidi, ale jediným systémem, který dokáže pracovat s lidskou nedokonalostí.

NIF spravuje společný kapitál občanů, který však není skutečným soukromým vlastnictvím. Jednotlivec nemá plný vlastnický titul ke svým prostředkům, nemůže si zvolit správce ani investiční strategii a významná část kapitálu se při úmrtí automaticky vrací do fondu. Takový kapitál je politicky spravovaný majetek, nikoli osobní úspory.

Ústavní pojistky proti politickým zásahům vypadají přesvědčivě jen do chvíle, než nastane krize. Jakmile hodnota fondu poklesne a výplaty rent se sníží, politický tlak na změnu pravidel bude nevyhnutelný. Dlouhodobé fondy spravované státem nejsou od politiky izolované, pouze ji odkládají.

Nelze ani přehlédnout, že vyplácení rent lidem, kteří do fondu historicky nepřispívali, znamená přerozdělování budoucích výnosů. To není drobný detail, ale podstatná součást systému. Stejně tak neindexování průběžných důchodů o inflaci představuje skrytou formu vyvlastnění dříve přiznaných nároků.

Zvláštní pozornost si zaslouží i doba, do které má celý systém vstoupit. Umělá inteligence a automatizace zásadně mění vztah mezi prací, kapitálem a produktivitou. Hodnota lidské práce bude stále nerovnoměrnější, zatímco výnosy z kapitálu porostou. V takovém světě je klíčové, aby kapitál patřil jednotlivcům, ne státu.

Rakouská alternativa nestojí proti kapitálovému spoření, ale proti jeho znárodnění. Povinná tvorba kapitálu může dávat smysl, pokud probíhá na skutečných osobních účtech, s plným vlastnickým právem, stoprocentním děděním a otevřenou konkurencí správců a investičních strategií. Stát by měl stanovovat pouze rámec transparentnosti, nikoli jediný správný fond.

Sociální pomoc lidem, kteří si objektivně spořit nemohli, má být řešena odděleně a otevřeně jako sociální výdaj. Nemá být maskována jako renta z kapitálu, který nevlastní.

Přechod od průběžného systému musí být postupný, ale poctivý. Část odvodů lze převádět na osobní kapitálové účty, nikoli do jednoho státního fondu. Staré závazky je nutné otevřeně vyčíslit a financovat, ne je rozpouštět tichou inflací nebo změnami pravidel.

Kapitalismus nepotřebuje být chráněn před lidmi. Potřebuje být chráněn před těmi, kteří mu nevěří a chtějí ho řídit shora. Obrana svobodného trhu dnes nespočívá v obraně stávajících systémů, ale v odmítnutí dobře znějících státních experimentů, které s kapitalismem sdílejí už jen slovník.