Může se svobodná společnost pojistit proti vlastní centralizaci?

Toto je druhý ze série sedmi článků o dlouhodobé stabilitě anarchokapitalistické společnosti. V prvním díle jsme si ukázali, jak by se z běžných firem a bezpečnostních agentur mohl postupně stát mocenský hegemon.

Teď zkusme opačný myšlenkový experiment. Co když by lidé a firmy měli důvod platit za instituce, které jim pomohou zachovat možnost odejít, změnit poskytovatele a po skončení krize zase rozebrat dočasně soustředěnou moc?

V minulém článku jsme si představili prosperující anarchokapitalistickou společnost na území velikosti Evropy. Jedním z rizik bylo, že se některé služby začnou postupně propojovat a lidem začne být stále těžší změnit poskytovatele. Představme si třeba firmu, která používá jednu bezpečnostní agenturu, jednu arbitráž, jeden systém digitální identity a jednu vypořádací síť. Dokud všechno funguje, je to pohodlné. Jenže co když se tyto služby postupně propojí natolik, že odchod jinam začne být velmi drahý nebo prakticky nemožný?

Tady se nabízí docela jednoduchá otázka. Když se dá pojistit dům proti požáru nebo firma proti výpadku výroby, proč by se nedala pojistit i schopnost odejít od systému, na kterém jsem závislý? Pracovně takové instituci říkejme Pakt polycentrické odolnosti – PPO. Neberme to jako hotový návrh, ale jako myšlenkový experiment.

Představmě si dvě firmy. Obě mají pojištěné škody způsobené výpadkem bezpečnostních, platebních nebo dalších klíčových služeb. První je plně závislá na jednom poskytovatelském řetězci. Když tento řetězec selže, zablokuje firmě přístup k platbám, datům nebo ochraně, firma nemá rychlou náhradu a škody mohou prudce růst. Druhá firma má záložní bezpečnostní smlouvu, přenositelná data a možnost rychle přejít na jinou platební síť. Která je pro pojišťovnu rizikovější? Samozřejmě ta první. Pojišťovna by tedy mohla říci: chceš levnější pojistné? Dolož, že dokážeš během několika dnů změnit bezpečnostní agenturu, převést data a pokračovat v provozu přes jinou síť. Decentralizace by tak nebyla žádný politický příkaz. Prostě by byla levnější. Stejně jako dnes dostane lepší podmínky továrna s kvalitním požárním zabezpečením, mohla by mít výhodnější pojištění firma, která není závislá na jednom mocenském centru.

Jenže nestačí mít právo odejít. Musí být také kam odejít. Můžeš mít ve smlouvě napsáno, že bezpečnostní agenturu smíš kdykoli změnit, ale pokud už na trhu žádná použitelná alternativa není, je ti takové právo skoro k ničemu. A právě tady by PPO mohlo podporovat něco, co bych nazval záložní konkurencí. Je to podobné jako se záložním generátorem. Většinu času jen stojí a zdánlivě stojí peníze, ale jeho hodnota se ukáže až ve chvíli, kdy vypadne hlavní zdroj. Pojišťovny by proto mohly mít zájem přispívat na alternativní vypořádací sítě, záložní komunikační infrastrukturu nebo menší bezpečnostní agentury schopné rychle převzít klienty velkého konkurenta. Ne proto, že by někdo nařídil, kolik musí být firem, ale protože existence náhradního poskytovatele snižuje riziko.

Podobné je to s přenositelností. Když změním pojišťovnu, proč bych měl přijít o svou reputační historii? Když změním arbitráž, proč by moje staré smlouvy měly přestat být použitelné? A pokud změním bezpečnostní agenturu, proč bych měl zároveň měnit celý systém identity, komunikace a plateb? PPO by mohlo podporovat otevřené technické standardy a snadný přenos dat právě proto, že tím snižuje závislost klienta na jednom systému. Nešlo by tedy jen o počet firem na trhu, ale hlavně o to, zda jsou skutečně nezávislé a zda mezi nimi lze rozumně přecházet.

Největší zkouška by ale přišla ve válce. Představme si, že naši společnost napadne sousední stát. Desítky bezpečnostních agentur najednou musí spolupracovat, vznikne společné velení, společná logistika a zpravodajství. To může být naprosto rozumné. Problém přijde až po válce. Společné velení už má databáze, přístupové klíče, kontakty, zkušenosti a navíc velkou autoritu, protože válku vyhrálo. Proč by se mělo všechno zase rozebírat? Právě tady může začít cesta k trvalé centralizaci.

PPO by proto nemuselo řešit jen vznik krizového velení, ale také jeho demobilizaci po skončení krize. Společný velitel by například armádu nevlastnil, ale pouze dočasně řídil kapacity různých bezpečnostních agentur. Strategický majetek by zůstal původním vlastníkům, přístupová práva by byla časově omezená a po skončení krize by se zkontrolovalo, kdo ještě drží databáze, klíče, finanční prostředky a další nástroje moci. Nestačilo by tedy říci: nouzový štáb jsme rozpustili. Důležité by bylo, zda skutečně zmizela i jeho schopnost dál společnost řídit.

A co když některá bezpečnostní agentura začne klientům v odchodu bránit? I tady lze její motivaci ovlivnit ještě dřív, než získá příliš velkou moc. Nemusela by k tomu být nucena zákonem. Pokud by pojišťovny, PPO, velcí zákazníci, arbitrážní systémy nebo platební sítě považovaly agenturu bez funkčního exitu za rizikovější, mělo by pro ni ekonomický smysl dobrovolně přijmout podmínky, které její důvěryhodnost zvýší. Jednou z nich může být finanční kauce složená u nezávislé instituce. Pokud by agentura začala násilně blokovat konkurenci, odmítala předat klientská data nebo jinak porušila předem dohodnuté podmínky odchodu, o část kauce by přišla. Peníze by pak mohly financovat přechod klientů ke konkurenci, náhradu škod nebo vznik záložní bezpečnostní kapacity. PPO by přitom mohlo podobná rizika průběžně hodnotit a vytvářet rating, který by pojišťovnám sloužil jako jeden ze vstupů pro stanovení ceny pojištění. Samozřejmě, pokud už někdo ovládá celé území a má absolutní vojenskou převahu, žádná smlouva ho sama nezastaví. Smyslem takového mechanismu ale není zastavit hotového diktátora. Smyslem je udělat cestu k jeho vzniku dražší, rizikovější a méně výhodnou ještě v době, kdy má konkurenci a je závislý na důvěře klientů a obchodních partnerů.

Jenže stejnou kritiku musíme obrátit i proti samotnému PPO. Co když se stane tak úspěšným, že ho začne používat skoro každý? Pojišťovny budou chtít jeho certifikaci, arbitráže jeho standardy a bez členství bude stále těžší podnikat. Formálně bude všechno dobrovolné, ale prakticky může vzniknout nový monopol. Proto by PPO nemělo být jednou centrální organizací, ale spíš sítí konkurenčních poskytovatelů. Klíčová by přitom byla datová suverenita klienta. Klient by měl mít smluvně zajištěné právo na svá data, historii hodnocení a další informace potřebné k přechodu jinam, a to ve standardizovaném a přenositelném formátu. Zavedené PPO by si mohlo chránit své know-how, vlastní analytické modely nebo způsob oceňování rizika, nemělo by ale vlastnit možnost klienta odejít. Právě to by usnadňovalo vznik nové konkurence. Nové PPO by nemuselo získávat svolení zavedených hráčů ani budovat celý systém od začátku. Pokud by splnilo společné technické standardy, mohlo by převzít klientova data a nabídnout přesnější rating, levnější audit, lepší pojišťovací model nebo jinou službu. Pojišťovny by navíc mohly používat hodnocení více PPO současně a kombinovat je s vlastní analýzou. Jednotlivá PPO tedy mohou používat společné technické standardy a v krizi spolupracovat, ale neměla by mít jednoho vlastníka ani jedno trvalé vedení. Jinak bychom problém centralizace jen přesunuli o patro výš. Důležitým pravidlem by proto bylo: know-how může být soukromé, ale možnost klienta odejít a odnést si svá data nesmí být uzamčena u jednoho poskytovatele. PPO navíc nemusí být jen komerční službou. Část jeho funkcí může vznikat na univerzitách, v nadacích nebo neziskových výzkumných institucích a být poskytována zdarma či velmi levně. Týkat by se to mohlo hlavně otevřených standardů, metodik hodnocení rizika, základních ratingů nebo referenčních dat. Komerční firmy by nad tím pak mohly stavět placené služby, například detailní audity, monitoring nebo pojišťovací modely. Otevřená základna by zároveň snižovala bariéry vstupu pro nové PPO a omezovala riziko, že si některý zavedený hráč celý systém uzamkne pro sebe.

Netvrdím, že PPO je hotové řešení. Je to jen pokus změnit způsob, jakým o problému přemýšlíme. Kritici anarchokapitalismu často předpokládají, že pokud začne vznikat koncentrace moci, ostatní budou jen nečinně přihlížet. Jenže proč by měli? Pokud je závislost na jednom poskytovateli ekonomickým rizikem, pojišťovny ji mohou začít oceňovat. Pokud je nebezpečné nemít konkurenci, může někdo platit za její udržování. Pokud válka vytváří centralizované velení, mohou smlouvy předem určovat, jak se jeho moc po válce zase rozdělí.

To hlavní tedy není samotná PPO. Zajímavá je spíš myšlenka, že možnost odejít, existence skutečné konkurence a schopnost systém znovu decentralizovat mohou být samy o sobě službou, za kterou jsou lidé ochotni platit. Pokud je to možné, pak proti mechanismům koncentrace moci nemusí stát jen dobrá vůle nebo nějaká politická ideologie, ale také ekonomické zájmy lidí, firem a pojišťoven.

A právě to podle mě stojí za úvahu.

Příště: Kdo zaplatí veřejné statky, když se může každý vézt zadarmo?