Může přirozená elita produkovat veřejné statky bez státu?

Toto je čtvrtý ze série sedmi článků o dlouhodobé stabilitě ankap společnosti. Článek se opírá o širší výzkumný projekt Dynamika a stabilita anarchokapitalistické společnosti, na kterém autor dlouhodobě pracuje s pomocí AI.

Nejdříve k mému výzkumnému projektu. Cílem není anarchokapitalismus obhájit ani vyvrátit, ale testovat jeho institucionální stabilitu, rizika centralizace a možné mechanismy, které by naopak mohly dlouhodobě udržovat konkurenci, dobrovolnost a možnost odejít.

V předchozím dílu jsme se zabývali problémem černého pasažéra. Ukázali jsme, že existence lidí, kteří z veřejného statku mají prospěch, ale nepřispívají na něj, ještě sama o sobě nedokazuje, že takový statek bez daní nevznikne. Stačí, aby existovala dostatečně velká skupina lidí a institucí, pro které má jeho existence takovou hodnotu, že jsou ochotni zaplatit náklady. Tím ale vzniká další otázka. Kdo by takovými lidmi byl? A právě zde se dostáváme k poměrně kontroverzní myšlence přirozené elity.

Hans-Hermann Hoppe používá tento pojem pro lidi, kteří získávají dobrovolnou autoritu díky svým schopnostem, majetku, zkušenostem, pověsti nebo osobním vlastnostem. Nejde tedy o politickou funkci ani o úředně přidělené privilegium. Hoppe předpokládá, že v každé složitější společnosti budou existovat lidé, jejichž názoru ostatní přikládají větší váhu a na které se například obracejí při řešení sporů. Dokonce výslovně připouští, že takoví lidé mohou někdy působit jako rozhodci a smírčí autority bezplatně, protože spravedlnost chápou jako veřejný statek nebo jako součást své společenské role.

Tuto Hoppeho myšlenku ale není dobré přeceňovat. Z jeho textu neplyne, že bohatí lidé budou automaticky moudří, poctiví nebo dobročinní. A už vůbec z něj neplyne, že by nějaká uzavřená skupina „lepších lidí“ měla společnost řídit. V našem výzkumu proto používáme pojem přirozené elity opatrněji. Jde o otevřenou a konkurenční skupinu lidí a institucí, jejichž větší vliv vzniká dobrovolně z reputace, schopností, majetku a důvěry. Samotná Hoppeho hypotéza přitom v našem modelu zůstává otevřená: reputace může koordinaci usnadňovat, ale může být také manipulována a může se změnit v uzavřený systém, který brání vstupu nových lidí.

Proč by ale taková elita měla platit něco, co budou zdarma používat ostatní? Jedním důvodem je prostě to, že má více co ztratit. Majitel velké firmy, významný investor nebo pojišťovna mohou mít mnohem větší zájem na bezpečném prostředí, kvalitním vzdělávání, výzkumu nebo dobře fungujícím právním systému než člověk, který vlastní jen několik běžných věcí. Jejich příspěvek nemusí být dobročinností. Může to být investice do prostředí, ve kterém sami podnikají. Druhým důvodem je reputace. Člověk, který vybuduje školu, výzkumný ústav, nemocnici, krizový fond nebo jinou obecně užitečnou instituci, může získat důvěru, prestiž a společenský vliv. A třetím důvodem může být obyčejná preference. Lidé nevydělávají peníze jen proto, aby je do smrti hromadili. Někteří chtějí po sobě něco zanechat, podporovat vědu, kulturu, město, komunitu nebo určitý způsob života.

To není pouze teoretická možnost. Soukromé dary a nadace skutečně dlouhodobě financují univerzity, výzkum, stipendia a další činnosti s širším společenským přínosem. Historie univerzit ukazuje význam darů a nadačních fondů a současný výzkum soukromých výzkumných univerzit dokládá, že jejich dárci financují provoz, budovy, vybavení i dlouhodobý nadační kapitál. Tyto příklady ovšem nevznikly v anarchokapitalismu a často fungují vedle státu, daňových úlev a veřejného financování. Dokazují proto pouze to, že soukromé bohatství lze dlouhodobě převádět do institucí produkujících veřejně dostupné výsledky, nikoli že tím lze nahradit všechny veřejné statky.

Zajímavější je ještě jiný mechanismus. Velký a důvěryhodný dárce nemusí pouze dodat peníze. Může ostatním signalizovat, že projekt stojí za pozornost. Experimenty s financováním veřejných statků ukazují, že známý velký dárce může za určitých podmínek zvýšit i příspěvky ostatních, protože jeho účast funguje jako informace o kvalitě projektu. Představme si například několik konkurenčních projektů výzkumných ústavů. Běžný člověk těžko posoudí, který z nich je seriózní. Pokud ale projekt podporují lidé, kteří si desítky let budovali pověst dobrým úsudkem a nesou v něm vlastní peníze a reputaci, může to snížit nejistotu ostatních. Přirozená elita by tedy nemusela pouze financovat veřejný statek. Mohla by pomáhat koordinovat jeho financování.

Tady se však pozitivní příběh velmi snadno obrátí. Jestliže několik stejných lidí financuje univerzity, výzkumné ústavy, arbitráže, pojišťovny, média a bezpečnostní organizace, může vzniknout síť, jejíž moc je mnohem větší než moc jednotlivých firem. Náš výzkum tento mechanismus označuje jako propojení elit napříč různými oblastmi. Sdílené finance, certifikace, data, arbitráže a bezpečnost mohou postupně omezovat skutečnou možnost obejít dominantní síť. Literatura o velké filantropii ostatně upozorňuje na podobný problém i dnes: soukromé nadace mohou přinášet veřejný prospěch, ale současně dávají velmi bohatým lidem značnou možnost rozhodovat o tom, které společenské problémy se budou řešit a jak.

To ještě není stát. Bohatý člověk může mít obrovský vliv a stále nemít právo přinutit mě, abych mu platil nebo používal jeho služby. Stejně tak velká nadace, univerzita nebo pojišťovna nejsou státem jen proto, že jsou významné. Rozhodující je něco jiného: zda stále existují použitelné alternativy. Mohu financovat jiný výzkumný ústav? Může vzniknout konkurenční univerzita? Může nový rozhodce získat reputaci bez souhlasu starých elit? Mohu změnit pojišťovnu, arbitráž nebo bezpečnostní agenturu, aniž bych současně přišel o přístup k platebnímu systému, certifikaci, zaměstnání a dalším službám?

Právě zde se ukazuje, že pro stabilitu svobodné společnosti není nejdůležitější, zda existují elity. Elity budou pravděpodobně existovat v každém složitém systému. Důležitější je, zda jsou otevřené konkurenci. Náš model proto sleduje obě možnosti. Nízké bariéry, mobilní kapitál a možnost získat reputaci mohou způsobovat pravidelnou obměnu elit. Naopak společné certifikační systémy, kapitálové sítě, data a další uzavřené vstupy mohou vytvořit prakticky dědičnou nebo dlouhodobě uzavřenou vrstvu. Přímé dlouhodobé důkazy z anarchokapitalistické společnosti samozřejmě nemáme, takže obě větve zůstávají otevřené.

Existuje ještě jeden paradox. Čím úspěšnější bude přirozená elita při poskytování veřejných statků, tím větší důvěru může získat. Člověk nebo skupina, která financuje univerzity, pomůže během katastrofy, podporuje obranu a opakovaně správně rozhoduje složité spory, může získat skutečnou dobrovolnou autoritu. To může být výborný stabilizační mechanismus. Ale právě tato autorita se může stát základem budoucí koncentrace. Pokud se z věty „jejich úsudku důvěřujeme“ postupně stane „bez jejich souhlasu nelze nic dělat“, jsme už v úplně jiné situaci.

Proto bych Hoppeho přirozenou elitu nechápal jako odpověď typu: stát nepotřebujeme, protože všechno zaplatí bohatí. To by bylo příliš jednoduché. Zajímavější hypotéza je jiná. Ve společnosti založené na dobrovolnosti mohou lidé s vysokým majetkem, schopnostmi a reputací internalizovat větší část nákladů některých veřejných statků, financovat experimenty, které by jednotlivci nezvládli, a svou reputací pomáhat koordinovat další dobrovolné příspěvky. Historie ukazuje, že soukromé bohatství takovou roli skutečně někdy hrálo. Nevíme ale, zda by tento mechanismus v rozsahu celé vyspělé bezstátní společnosti stačil a zda by se jeho úspěch časem nezměnil ve svůj opak.

A právě to je podle mě nejzajímavější závěr. Problém nemusí být v tom, že by bez státu žádná elita nevznikla. Může být přesně opačný: že úspěšná dobrovolná společnost vytvoří velmi schopné a respektované elity, které budou veřejné statky skutečně produkovat. Skutečný test potom zní, zda budou tyto elity mezi sebou soutěžit a obměňovat se, nebo zda postupně propojí finance, vzdělání, arbitráže, pojištění, média a bezpečnost do jednoho systému, ze kterého bude stále obtížnější odejít.

V příštím dílu se proto podíváme na další logický krok: proč by vůbec měla existovat jen jedna instituce chránící společnost před koncentrací moci a zda by nebylo bezpečnější, kdyby takových konkurenčních systémů existovalo několik.

Zdroje: Hans-Hermann Hoppe, Natural Elites, Intellectuals, and the State (Přirozené elity, intelektuálové a stát), Ludwig von Mises Institute. Mises Institute Dále vlastní výzkumný projekt autora Dynamika a stabilita anarchokapitalistické společnosti, zejména části věnované přirozené elitě, reputační autoritě, cirkulaci elit, oligarchizaci a koncentraci moci. Projekt pracuje s hypotézou, že reputace může umožňovat dobrovolnou koordinaci bez donucovací autority, ale zároveň připouští opačnou větev, ve které se reputační autorita mění v uzavřený systém a propojení elit napříč financemi, pojištěním, arbitrážemi, bezpečností a infrastrukturou vytváří strukturální moc. ANCAP_CP2_V_IX_PRODUCTION_2026-… ANCAP_CP2_V_IX_PRODUCTION_2026-…

Článek prošel stylistickou a gramatickou kontrolou pomocí AI.