Krátké zamyšlení nad jedním paradoxem. Část první - systém.

Proč společnosti spějí k nějaké formě sebedestrukce i přesto, že jsou lidé jako jednotlivci velmi chytří.

Odpověď není nakonec tak složitá. Protože inteligence jednotlivce a inteligence systému nejsou totéž.

Jednotlivec může být velmi chytrý, pracovitý a morálně slušný, ale když je zasazen do prostředí se špatně nastavenými pobídkami, začne se často chovat jinak, než by se choval ve světě dobrovolnosti a plné odpovědnosti. A právě tady vstupuje do hry stát.

Stát systematicky odděluje rozhodování od odpovědnosti. Politik rozhodne, úředník vykoná, náklady se rozptýlí mezi miliony lidí a škody se projeví až za roky. V takovém systému se neodměňuje nejvíc pravda, prozíravost a poctivost, ale schopnost získat moc, udržet si ji, přenést náklady na druhé a tvářit se, že vše je ve veřejném zájmu. To je zásadní problém.

Ve svobodném prostředí neseš za své chyby přímé důsledky. Když podnikatel dělá hlouposti, zkrachuje. Když člověk špatně hospodaří, pocítí to rychle. Ale stát umí chyby dlouho maskovat. Může tisknout peníze, zadlužovat budoucnost, přerozdělovat, regulovat a vinu svalovat na jiné. Tím udržuje při životě i věci, které by v přirozeném prostředí dávno padly.

Společnost pak nespěje k sebedestrukci proto, že by lidé byli hloupí, ale proto, že systém odměňuje krátkodobé, parazitní a nezodpovědné jednání. Chytrý člověk se tomu často nepřizpůsobí proto, že je hloupý, ale proto, že nechce být poražen těmi, kdo tu hru hrají bez zábran. A tak se postupně kazí i lidé, kteří by se v lepším prostředí chovali jinak.

Stát navíc vysílá do společnosti velmi nebezpečné incentivy. Říká lidem, že je výhodnější bojovat o moc nad druhými než vytvářet hodnoty pro druhé. Že je lepší získat dotaci než zákazníka. Že je výhodnější lobbovat za regulaci než soutěžit kvalitou. Že je lepší mít správné známosti než dobrý produkt. Že cizí majetek je legitiimní kořist, když se tomu dá nálepka veřejného zájmu.

A tohle společnost rozleptává. Ne najednou, ale pomalu. Slábne důvěra, odpovědnost, dlouhodobé myšlení i ochota nést následky vlastních rozhodnutí. Lidé si zvykají, že úspěch nepřichází hlavně skrze službu druhým, ale skrze přístupu k moci. Tím se obrací morální kompas celé společnosti.

Takže odpověď je tvrdá ale jednoduchá. Společnosti se neničí navzdory tomu, že v nich žijí chytří lidé. Ony se ničí právě tehdy, když jsou chytří lidé vtahováni do systému, který odměňuje špatné jednání a trestá odpovědné. A stát je přesně ten mechanismus, který takové pokřivené incentivy ve velkém vyrábí a šíří.

Nejde tedy o to, že by lidé nebyli dost chytří. Jde o to, že stát dělá ze společenského vzestupu soutěž o cizí zdroje místo soutěže ve vytváření hodnot, a to nakonec vede k úpadku i velmi schopné civilizace.