Krátké zamyšlení nad jedním paradoxem. Část druhá - intelektuálové.

Proč společnosti spějí k nějaké formě sebedestrukce i přesto, že jsou lidé jako jednotlivci velmi chytří.

Největší problém není jen sám stát, ale vrstva inteligentních lidí, kteří jeho destruktivní logiku umějí přeložit do vznešeného jazyka, morálních frází a akademických konstrukcí. Právě oni dávají systému legitimitu. Intelektuálové, kteří stát adorují, nejsou obvykle lidé neschopní pochopit, co státní moc dělá. Právě naopak. Často jsou dost chytří na to, aby viděli, že stát systematicky odděluje rozhodování od odpovědnosti, deformuje pobídky, chrání neefektivitu a odměňuje boj o moc místo tvorby hodnot. Přesto jej obhajují.

Proč? Protože inteligence sama o sobě ještě nevede k pravdě. Velmi často vede jen k vyšší schopnosti ospravedlnit to, na čem je člověk existenčně, společensky nebo morálně závislý. Intelektuál si umí postavit složitý argument i na obranu zjevného nesmyslu, pokud mu ten nesmysl zajišťuje postavení, smysl, vliv nebo pocit morální nadřazenosti.

Část intelektuálů je navázána přímo na stát nebo na instituce, které ze státu žijí. Univerzity, grantové systémy, veřejnoprávní sféra, neziskový sektor, poradní struktury, regulované profese. V takovém prostředí je velmi těžké přiznat, že samotný systém, který člověka živí a dává mu status, je zároveň zdrojem hluboké společenské deformace. Mnohem snazší je tvrdit, že problémem není stát, ale jen jeho momentálně špatná správa, nedostatek vzdělání, málo regulací nebo příliš mnoho svobody.

Další část intelektuálů ke státu tíhne z psychologických důvodů. Přitahuje je představa, že společnost lze shora kultivovat, řídit a napravovat. Nevěří dost lidem, nevěří spontánnímu řádu, nevěří podnikatelskému objevování. Věří spíš vlastnímu rozumu než svobodné interakci milionů lidí. A právě tady se inteligence mění v pýchu. Intelektuál pak neobhajuje stát proto, že by neviděl jeho vady, ale proto, že si stále namlouvá, že bez něj by svět byl ještě horší a že právě on patří k těm, kdo mají právo ostatní vést.

To je asi nejnebezpečnější moment. Hlupák systém většinou jen slepě poslouchá. Ale inteligentní obhájce mu dodává jazyk, argumenty, morální alibi i kulturní prestiž. Dělá z donucení veřejný zájem, z přerozdělování solidaritu, z regulace odpovědnost a z poslušnosti občanskou ctnost. Tím nechrání společnost před úpadkem. Naopak prodlužuje životnost systému, který ji rozleptává.

Takže problém není v tom, že by intelektuálové nedokázali dojít ke správným závěrům. Problém je v tom, že mnozí z nich mají příliš silnou motivaci k tomu, aby k nim veřejně nedošli. Jejich inteligence pak neslouží pravdě, ale obhajobě moci.

Největší službu státu nedělají hlupáci, ale inteligentní lidé, kteří umějí jeho selhání přetavit v ušlechtilé fráze a vydávat závislost na moci za civilizační ctnost. Intelektuál, který i přes svou inteligenci adoruje stát, často neobhajuje řád, ale vlastní postavení v systému. A čím je chytřejší, tím sofistikovaněji to umí skrýt i sám před sebou.