Komu budou patřit veřejnoprávní média? Politice, nebo lidem ?

Debata o zrušení koncesionářských poplatků a převedení České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet znovu otevřela starou otázku: komu mají veřejnoprávní média vlastně sloužit a kdo nad nimi drží skutečnou moc.

Dnes stojí proti sobě dva modely. Každý z nich má své racionální argumenty i slabiny. Existuje ještě třetí model o kterém se zmíním dále.

Model koncesionářských poplatků je obhajován jako záruka nezávislosti. Peníze neprocházejí každoročním politickým vyjednáváním o státním rozpočtu. Příjmy jsou stabilní a relativně předvídatelné. To snižuje riziko, že vláda nepohodlné médium potrestá omezením financí.

Na druhé straně jde o povinnou platbu. Platí ji i ten, kdo služby nevyužívá. Vztah mezi divákem a institucí je slabý. Nejde o skutečný tržní vztah, ale o zákonnou povinnost. Zpětná vazba veřejnosti je nepřímá a zprostředkovaná politickým systémem.

Druhý model, financování ze státního rozpočtu, je prezentován jako úspora pro občany. Administrativně je jednodušší a odpadá samostatný výběr poplatků. Problém spočívá v tom, že rozpočet každoročně schvaluje parlamentní většina. A kdo rozhoduje o penězích, drží v ruce nástroj vlivu. Riziko politického tlaku je zde zřetelnější a méně maskované.

Oba modely se tedy liší technikou, ale sdílejí stejný základní problém. V obou případech rozhoduje o financování politická moc. Jednou nepřímo prostřednictvím zákona o poplatcích, podruhé přímo skrze rozpočtové hlasování. Riziko závislosti na politickém systému zůstává, jen má jinou podobu.

Možná proto stojí za to přemýšlet jinak.

Co kdyby Česká televize a Český rozhlas nebyly ani státní institucí, ani povinně financovaným monopolem, ale skutečně patřily občanům?

Myšlenkou je jejich privatizace formou rozdělení akcií všem občanům České republiky. Každý by získal stejný podíl. Ne vláda, ne parlament, ale přímo lidé.

Teprve pak by se ukázalo, zda je o veřejnoprávní média skutečný zájem. Ten, kdo by chtěl podíl držet, by jej držel. Kdo by o něj nestál, mohl by jej prodat těm, kteří mají o rozvoj těchto médií reálný zájem. Vznikl by jasný signál společenské poptávky, nikoli jen politického rozhodnutí.

Takto transformovaná média by fungovala v režimu neziskové organizace. Stanovy by mohly obsahovat několik základních principů:

– zákaz převzetí jedním subjektem nad určitou procentní hranici
– povinnost poskytovat vyvážené zpravodajství a veřejnou službu
– transparentní hospodaření a veřejně dostupné účetnictví
– nezávislou programovou radu volenou akcionáři
– zákaz přeměny na klasickou komerční společnost bez kvalifikované většiny

Součástí stanov by měla být také jasná pravidla vlastnictví. Držitelem akcie by mohl být pouze občan České republiky, který má přiznané občanství nejméně deset let a prokazatelně žije na území ČR. Stejná podmínka by platila i pro právnické osoby. Většinovými vlastníky společností držících akcie by mohli být pouze občané splňující tuto desetiletou podmínku, přičemž samotná firma by musela mít registraci i skutečné sídlo v České republice. Smyslem tohoto omezení není uzavírání se světu, ale ochrana veřejné služby před skrytým zahraničním nebo politickým kapitálem a zachování jejího ukotvení v domácí společnosti.

Financování by probíhalo formou dobrvolných příspěvků. Ty by mohly být daňově odečitatelné, aby stát nepřímo podporoval veřejnou službu, nikoli její obsah. Doplňková reklama by byla možná v omezeném rozsahu. Model financování by bylo možné upravovat podle zkušeností a vývoje trhu.

Klíčová by byla zpětná vazba diváků a posluchačů. Pokud by kvalita obsahu klesala, příspěvky by klesaly také. Pokud by média plnila svou roli, podpora by rostla. Vztah by byl přímý, nikoli zprostředkovaný politikou.

Tento model samozřejmě není bez rizik. Ale alespoň přesouvá moc od státu k občanům. Ukazuje skutečnou míru zájmu o veřejnoprávní obsah a činí z diváka aktivního spoluvlastníka, nikoli pasivního plátce.

Debata o financování veřejnoprávních médií by neměla být jen sporem o to, zda rozhoduje vláda dnes nebo vláda zítra. Měla by být debatou o tom, zda chceme, aby tato média byla skutečně naše.

A to lze poznat jedině tehdy, když nám budou opravdu patřit.