Když se obrana kapitalismu změní v útok na jeho základy

Návrh zákona č. 2 od autora Petra Borovce se tváří jako obrana kapitalismu, ve skutečnosti však staví na chybných ekonomických předpokladech a vede k řešením, která podle rakouské školy kapitalismus systematicky oslabují.

Kritika zákona č. 2: Proč návrh, který se tváří jako obrana kapitalismu, stojí proti jeho základům

Text „Zákon č. 2: Omezení černého pasažérství na vlastnickém právu“ může na první pohled působit jako promyšlená obrana kapitalismu proti rentiérství, koncentraci moci a politickému zneužívání trhu. Právě proto je důležité upozornit na to, že za srozumitelným jazykem a morálně přitažlivými formulacemi se skrývají zásadní teoretické chyby, které jsou v přímém rozporu se samotnými základy kapitalistické ekonomie.

Následující kritika vychází výhradně z rakouské školy ekonomie, konkrétně z děl Lidské jednání Ludwiga von Misese a Zásady ekonomie Murraye Rothbarda.

1. Chybný rámec renty jako systémového problému

Základní teze zákona č. 2 tvrdí, že kapitalismus degraduje tím, že kapitál generuje zisk prostřednictvím renty, a že renta představuje formu „černého pasažérství“ na vlastnickém právu. Tento rámec je však ekonomicky mylný.

V rakouské teorii není renta žádnou zvláštní, podezřelou kategorií příjmu. Mises ukazuje, že renta je obecný cenový jev, vyplývající ze vzácnosti, a nelze ji omezit jen na půdu nebo pozice. Rothbard jde ještě dál a vysvětluje, že renta je cena za jednotkové služby statků a protože všechny statky poskytují služby, všechny statky nesou rentu.

Postavit proti sobě hodnototvornou práci a problematickou rentu tedy neznamená ekonomickou analýzu, ale normativní soud, který nemá oporu v teorii cen.

2. Přednost práce před rentou jako zásah proti kapitálu

Návrh požaduje, aby příjem z renty byl vždy daňově znevýhodněn vůči příjmu z práce a podnikání. Tento závěr stojí na dalším zásadním omylu: směšování základních ekonomických kategorií.

Mises jasně rozlišuje mezi úrokem (daným časovou preferencí), podnikatelským ziskem či ztrátou (danou správností odhadu budoucnosti) a mzdou za řízení. V Borovcově návrhu jsou tyto složky sloučeny do jediné renty, která má být penalizována.

Z pohledu rakouské školy to znamená jediné: trestání úspor, investic a akumulace kapitálu. Přitom právě akumulace kapitálu je podle Misese podmínkou růstu produktivity i mezd. Rothbard navíc upozorňuje, že žádná daň z kapitálových výnosů není neutrální, ale vždy snižuje motivaci spořit a investovat.

3. Iluze černého pasažéra na vlastnickém právu

Další klíčová teze zákona č. 2 předpokládá, že vlastnické právo je „veřejná infrastruktura“, kterou stát zajišťuje, a že ten, kdo z ní profituje více, musí povinně více přispívat.

Tento argument je kruhový. Jak upozorňuje Rothbard, z faktu, že stát monopolizoval ochranu vlastnictví, neplyne legitimita nuceného financování ani morální nálepka černého pasažéra. Pokud jsou alternativy znemožněny, nelze z toho vyvozovat povinnost platit více za monopolní službu.

Navíc nahrazení jasných právních pravidel vágním pojmem „ekonomická realita“ znamená, jak varuje Mises, otevření prostoru pro svévoli a politické ovlivňování. Kapitalismus však stojí na právní jistotě, nikoli na dodatečném posuzování, kde renta skutečně vzniká.

4. Extrémní bohatství jako maskované vyvlastnění

Nejzávažnější částí návrhu je zavedení majetkové daně s minimální sazbou 10 % ročně nad určitou hranicí, a to záměrně nad úrovní běžného tržního zhodnocení.

Mises takové opatření označuje za maskované vyvlastnění a výslovně uvádí, že konfiskační zdanění je neslučitelné s dlouhodobým fungováním tržního hospodářství. Daň, jejímž cílem je systematicky rozpouštět kapitál, není korekcí excesů, ale útokem na samotný mechanismus akumulace kapitálu.

Rothbard doplňuje, že majetkové stropy deformují strukturu výroby, zvyšují politický boj o výjimky a přesouvají podnikatelskou energii z trhu do politiky, tedy přesně tam, kam se autor návrhu snaží kapitál nepustit.

Závěr

Je pochopitelné, že mnozí čtenáři mohou nabýt dojmu, že zákon č. 2 představuje realistickou a racionální obranu kapitalismu před jeho deformacemi. Z pohledu rakouské ekonomické teorie je však pravý opak pravdou.

Návrh:

- mylně definuje rentu,

- směšuje základní ekonomické kategorie,

- penalizuje kapitál a úspory,

- podkopává právní jistotu,

a zavádí konfiskační mechanismy, které kapitalismus systematicky rozkládají.

Autor se sice verbálně hlásí k obraně kapitalismu, jeho návrhy jsou však hluboce antikapitalistické. Kapitalismus totiž nestojí na rovnostářském rozdělování bohatství ani na politické kontrole majetku, ale na ochraně vlastnických práv, akumulaci kapitálu a respektu k tržním cenám. Jakmile se tyto pilíře začnou považovat za problém, kapitalismus se nechrání, ale nahrazuje se něčím jiným.

Na upozornění Zbyška Hlinky, že v této kritice není samostatně a výslovně uvedené řešení problému, doplňuji následující. Pokud je skutečným problémem to, že část kapitálu generuje výnos prostřednictvím politicky vytvořených výhod namísto tržní soutěže, pak řešením není penalizace vlastnictví, renty či velikosti majetku. Funkční řešení spočívá v odstranění zdrojů těchto výhod: rušení selektivních regulací, licencí, výjimek a daňových nerovností, které činí získávání výhod skrze politická rozhodnutí výnosnějším než asmotné podnikání. Dále v jednoduchém a obecně platném daňovém systému bez zvláštních režimů, jenž snižuje motivaci k přesunům zisku a k politickému ovlivňování. Čím méně stát vytváří privilegovaných pozic a čím méně rozhoduje selektivně, tím méně vzniká jev, který Borovec popisuje jako „černé pasažérství“ a to bez nutnosti oslabovat vlastnické právo nebo zavádět konfiskační nástroje, které jsou s kapitalismem v rozporu.