Jak Petr Borovec z trhu vyrobil stát tím, že ho do něj předem vložil

Protože Petr Borovec nepovoluje diskusi pod svými texty, vznikl tento článek. Jednak jako kritika jeho myšlenek a jednak jako vysvětlení mých vlastních argumentů.

Petr Borovec ve svém článku „Jak trh znovu vynalezne stát“ tvrdí, že stát vznikne na svobodném trhu s bezpečností prakticky nevyhnutelně. Stačí prý první zloděj, který si neplatí žádnou bezpečnostní agenturu a soukromé firmy začnou vymáhat právo i vůči neklientům, vybírat povinné platby a nakonec si vytvoří monopol na použití síly. Na první pohled to zní logicky. Jenže pouze do chvíle, než se podíváme, co autor do své úvahy sám vložil, co vynechal a kde zaměnil pouhou možnost za nutný výsledek.

První chyba je už v označení člověka, který si žádnou agenturu neplatí. Borovec mu říká neplatič, čímž vytváří dojem, že agentuře něco dluží. Nedluží. Je pouze jejím neklientem. Může se chránit sám, být pojištěný jinak, spoléhat na rodinu nebo přijmout vyšší riziko. Dokud nikoho nepoškodil, nemá vůči bezpečnostní firmě žádný závazek. Jestliže ale něco ukradne, nevzniká mu povinnost zaplatit agentuře za neobjednanou službu. Vzniká mu povinnost vrátit věc a nahradit škodu konkrétnímu poškozenému. Borovec tak směšuje donucení pachatele k náhradě újmy s donucením nevinného člověka k placení cizí bezpečnostní firmy. První je obranou práva, druhé útokem na majetek.

Autor dále tvrdí, že agentura má jen dvě možnosti: buď proti neklientovi nic nezmůže, nebo začne právo vynucovat i vůči lidem bez smlouvy. To je falešná volba. Soukromý právní řád by se neskládal jen z několika ozbrojených agentur. Vedle nich by působily pojišťovny, vyšetřovatelé, rozhodci, ručitelé, smluvní komunity a společnosti vymáhající pohledávky. Poškozeného může nejprve odškodnit pojišťovna a následně sama vymáhat nárok na pachateli. Nárok lze postoupit tomu, kdo má lepší prostředky k jeho prosazení. Člověk odmítající běžně uznávané arbitráže může přijít o pojištění, obchodní vztahy, ručitele nebo přístup do smluvních společenství. Lidé podobné mechanismy používají už dnes. Petr Borovec je nevyvrací, on je vůbec nezvažuje.

Další omyl spočívá v argumentu veřejného statku. Dopadení zloděje může prospět i lidem, kteří dané agentuře nic neplatili. Jenže z pozitivního přínosu pro okolí nevzniká právo vybírat daně. Majitel osvětleného domu prospívá sousedům, majitel hasicího zařízení snižuje riziko šíření požáru a dobře udržovaný dům zvyšuje hodnotu okolních nemovitostí. Přesto nikdo z nich nezískává právo jednostranně vystavit sousedům účet a při nezaplacení jim zabavit majetek. Trh běžně vytváří služby s vedlejšími přínosy pro třetí osoby a řeší to cenami, smlouvami, pojištěním, vlastnickými vztahy nebo předplatným. Borovec přesto bez důkazu přeskočí od pozitivní externality k povinné platbě.

Stejně slabé je tvrzení, že zákazníci budou požadovat, aby platili i ostatní, a agentura jim proto vyhoví. Zákazníci by jistě chtěli, aby jejich náklady nesl někdo jiný. Jenže ekonomická motivace něco chtít ještě nezakládá právo to získat. Jakmile agentura začne vybírat peníze od lidí, kteří si její služby neobjednali, přestává být poskytovatelem obrany a sama se stává agresorem. Borovec tuto změnu nevnímá jako opuštění trhu, ale jako jeho přirozený výsledek. To je podobné, jako kdyby obchodník přepadl konkurenční prodejnu, násilím ji zavřel a někdo z toho vyvodil, že svobodný obchod přirozeně vytváří monopol. Nevytváří. Jeden účastník pouze přestal obchodovat a začal používat násilí.

Konkurence navíc z Borovcova příběhu zmizí právě ve chvíli, kdy se mu přestane hodit. Na začátku působí agentury A a B, soutěží o klienty a chrání si pověst. Jakmile ale jedna začne vybírat povinné poplatky, ostatní agentury, pojišťovny, rozhodci i klienti se náhle přestanou bránit. Proč by jiná agentura nechránila napadené neklienty? Proč by pojišťovny financovaly agresivní firmu, která si vytváří stále nové nepřátele? Proč by její klienti dobrovolně platili náklady na konflikt s celým okolím? Aby se agentura změnila ve stát, nestačí si jen nárokovat cizí peníze. Musí porazit konkurenci, ovládnout území, potlačit odpor a zakázat alternativní služby. To už aůe není tržní soutěž, nýbrž mocenské vítězství.

Borovec vše vysvětluje maximalizací zisku, ale zapomíná na náklady násilí. Firma musí financovat ozbrojené vymáhání, správu území, sledování obyvatel, potlačování odporu a boj proti konkurenci. Počítá tedy s výnosem agrese, ale její cenu vynechává. Stejně bychom mohli tvrdit, že pro obchodníka je nejvýhodnější zákazníky oloupit. Krátkodobě snad, jenže tím zničí důvěru a změní se v lupiče. Loupež se tím nestává přirozeným výsledkem obchodu.

Největší slabina článku je však v tom, že soukromý systém musí být téměř dokonalý, zatímco stát se hodnotit nemusí. Stát nedokáže zabránit všem zločinům, mnohé neobjasní, oběti často nedostanou plnou náhradu a policie nemá vůči jednotlivému plátci smluvní odpovědnost za výsledek. Občan nemůže změnit poskytovatele bez emigrace a stát navíc rozhoduje spory o rozsahu své vlastní moci vlastními soudy a podle vlastních zákonů. Borovec tak neporovnává nedokonalý soukromý systém se skutečným státem. Porovnává jej s idealizovanou představou státu, který prostě funguje.

Petr Borovec tedy neprokázal, že svobodný trh znovu vynalezne stát. Prokázal jen, že se ozbrojená organizace může pokusit ovládnout ostatní. To už dávno víme. Stát nevzniká jako úspěšný tržní produkt, ale jako úspěšný monopol násilí. Borovec ho z trhu neodvodil. On ho do něj v rozhodujícím okamžiku jednoduše propašoval.