Jak kapitalismus ochrání vodu? Možná jinak, než tvrdí autor Petr Borovec

Protože Petr Borovec pod svými texty nepovoluje diskusi, reaguji na jeho článek touto kritikou. Původní článek si můžete přečíst zde: https://blog.idnes.cz/petrborovec/jak-kapitalismus-ochrani-vodu.Bg26080189

Článek Jak kapitalismus ochrání vodu? začíná rozumně. Voda je vzácný zdroj a skutečně může vzniknout problém, kdy náklady a přínosy jednání jednotlivých uživatelů dopadají i na ostatní. Slabina článku ale přichází ve chvíli, kdy autor z externality téměř automaticky přechází k selhání trhu a odtud k politické regulaci, dotacím a povinným standardům. Právě tento skok zpochybňuje jak Elinor Ostromová, tak rakouská ekonomická škola.

Podzemní voda navíc není typickým veřejným statkem, ale spíše tím, co Ostromová označovala jako common pool resource, tedy společně využívaný zdroj. Je obtížné někoho z jeho užívání vyloučit, ale spotřeba jednoho člověka omezuje množství dostupné ostatním. Právě podobné zdroje Ostromová desítky let zkoumala, zavlažovací systémy, lesy, rybolov i zásoby podzemní vody. Její hlavní poznatek byl zásadní: společné zdroje nemusí skončit ani privatizací, ani centrálním řízením státu. Uživatelé si často dokážou vytvořit vlastní pravidla a instituce sami. Nobelův výbor její práci shrnul právě tím, že společné zdroje mohou být úspěšně spravovány samotnými uživateli.

Ostromová přitom neobhajovala svět bez pravidel. Naopak u dlouhodobě fungujících systémů nacházela jasně stanovené hranice zdroje, pravidla odpovídající místním podmínkám, účast uživatelů při jejich tvorbě, monitoring, odstupňované sankce a mechanismy řešení sporů. Jedním z jejích důležitých principů však bylo, že vnější autorita má respektovat právo uživatelů organizovat se. To je něco jiného než model, kdy stát určí údajné společenské optimum a pomocí příkazů nebo dotací ho vnucuje vlastníkům.

Podobnou námitku má rakouská ekonomie. Autor tvrdí, že se investuje méně, než je z pohledu celé společnosti optimální. Jenže jak toto optimum zjistíme? Kolik remízků, mokřadů nebo kubíků podzemní vody je správné množství? Hayek ve své práci The Use of Knowledge in Society právě upozorňoval, že znalosti potřebné k ekonomickému rozhodování nejsou soustředěny na jednom místě, ale jsou rozptýlené mezi miliony jednotlivců. Zemědělec zná svůj pozemek, hydrogeolog podzemní strukturu, vodárna spotřebu, obec místní podmínky a podnikatel může objevit řešení, které dnes žádný úřad nezná.

Ludwig von Mises zase u externalit upozorňoval, že problém často vzniká tam, kde nejsou dostatečně jasně vymezena vlastnická práva a odpovědnost. Roy Cordato na tuto tradici navazuje a ptá se nikoli jaké množství vody maximalizuje společenský blahobyt, ale kdo má jaké právo vzácný zdroj používat, kdo nese škody a zda lze tato práva smluvně převádět. Jestliže u podzemní vody nejsou jasně určena práva na čerpání, nelze jednoduše prohlásit, že selhal trh. Trh nemůže dobře oceňovat právo, které vůbec není jasně definováno.

Mohou přitom vznikat jiné instituce než státní příkazy: sdružení vlastníků, vodní družstva, obchodovatelná práva na čerpání, smlouvy mezi vodárnami a zemědělci nebo platby za zlepšení infiltrace. Pokud má úspora vody ekonomickou hodnotu, může se tato hodnota promítnout do ceny. Právě Ostromová ukazovala, že mezi každý si dělá, co chce a všechno řídí stát existuje obrovský prostor samosprávných institucí.

Článek navíc podrobně rozebírá možné selhání zemědělce nebo vodárny, ale téměř vůbec neřeší možné selhání státu. Politik má krátký volební horizont, úředník nemá místní znalosti vlastníka a dotace vytvářejí vlastní pobídky i prostor pro zájmové skupiny. Teorie veřejné volby právě upozorňuje, že nemůžeme porovnávat nedokonalý trh s představou dokonale informovaného a nezištného státu. Musíme porovnávat nedokonalé tržní instituce s nedokonalými politickými institucemi.

Autor má ale jednu důležitou myšlenku správně: lidé nevytvářejí jen výrobky a služby, ale také pravidla a instituce. Chyba je pouze v tom, že tuto institucionální tvorbu téměř automaticky převádí na politickou regulaci. Institucí může být vlastnické právo, smlouva, družstvo, asociace uživatelů, arbitráž nebo společná správa vodního zdroje.

A právě zde vzniká zajímavý paradox článku. Autor chce dokázat, že kapitalismus svou vlastní logikou vytváří potřebu státní regulace. Kdyby ale svou úvahu důsledněji dotáhl podle Elinor Ostromové a rakouských ekonomů, mohl by dojít téměř k opačnému závěru.

Problém vody nemusí dokazovat potřebu většího státu. Může dokazovat potřebu lepších institucí, jasnějších práv, skutečné odpovědnosti a větší možnosti samotných uživatelů vytvářet pravidla odpovídající místním podmínkám.

Ostromová ukázala, že mezi chaosem a státním řízením existuje třetí cesta: dobrovolně vznikající a místně přizpůsobené instituce. A právě v jejich hledání může být skutečná síla trhu.