Ekonomka Markéta Šichtařová

Krátké zamyšlení nad libertariánskou ekonomkou a jejím (ne)selháním profesionální političky v parlamentu ČR.

Ekonomka Markéta Šichtařová je už mnoho let známá svými ostrými výpady proti státním zásahům do ekonomiky. Kritizovala regulace podnikání, dotace, přerozdělování i stále rostoucí veřejné dluhy. Její texty i vystoupení často varovaly, že takový systém jednou narazí na své limity.

Jenže ten očekávaný dramatický kolaps veřejných financí zatím nepřichází. Stát se nezhroutil, měny nezmizely a systém pořád nějak funguje. Pro mnoho libertariánských ekonomů to dlouho představovalo určitou záhadu. Pokud je model dlouhodobě neudržitelný, proč se stále drží nad vodou?

Jedno z vysvětlení je ve skutečnosti poměrně prosté. Kolaps nemusí přijít jako náhlý pád. Může se projevit mnohem nenápadněji. Jako stagnace. Ekonomika stále roste, ale pomaleji, než by mohla. Bohatství soukromých vlastníků se sice zvětšuje, ale mnohem menší část nově vytvořených zdrojů zůstává v jejich rukou. Stále větší podíl z něj totiž odsává stát prostřednictvím daní, regulací a přerozdělování. Další část končí u velkých korporací, které jsou na státu přímo či nepřímo navázány.

Výsledkem není katastrofa, ale pomalé přetahování o zdroje. Produktivní sektor vytváří hodnoty a politický sektor je postupně rozděluje mezi různé zájmové skupiny. Společnost pak na první pohled funguje normálně, ale její skutečný potenciál zůstává nevyužitý.

Z tohoto pohledu dávají dlouhodobé výhrady Markéty Šichtařové k přebujelému státu mnohem větší smysl. Varování libertariánských ekonomů se totiž nemusí projevit velkým dramatem, které všichni okamžitě poznají. Může mít podobu pomalého ochuzování prostoru pro podnikání, inovace a skutečné bohatnutí společnosti. Možná právě proto se jejich předpovědi zdají být často přehnané. Ve skutečnosti ale jen upozorňují na proces, který je tak pomalý, že ho většina lidí považuje za normální stav věcí. A to je možná ten největší problém.

V ekonomii byla Markéta Šichtařová dlouhodobě konzistentní. Kritizovala regulace, dotace i rostoucí moc státu nad podnikáním. Když ale vstoupila do politiky, narazila na prostředí, které funguje podle úplně jiných pravidel než ekonomická debata. Politika totiž není jen soutěž argumentů a myšlenek, ale soutěž koalic, kompromisů a taktiky. Ekonom může říkat nepříjemné věci přímo. Politik je většinou nucen je porušovat, aby vůbec dokázal v systému přežít. A právě zde se ukázalo, že tyto dva světy jsou mnohem vzdálenější, než si mnozí myslí.

Šichtařová se v Poslanecké sněmovně nikdy nestala klasickou profesionální političkou. Nezačala budovat vliv uvnitř systému, nesnažila se přizpůsobit jeho logice a nepřijala ani jeho základní pravidlo, že kompromis je hlavní nástroj politické práce. Místo toho dala přednost vlastnímu morálnímu postoji. Pro někoho je to selhání v politické profesi. Politik má přece zůstat, bojovat a postupně získávat vliv. Jenže právě tato logika zároveň vysvětluje, proč se politický systém mění jen velmi pomalu.

Člověk, který do něj vstoupí s cílem něco zásadního změnit, často nakonec změní především sám sebe. Přizpůsobí se prostředí, které původně kritizoval. Šichtařová se rozhodla pro opačnou cestu. Proto její závěr možná zní tak radikálně.

Po několika měsících ve sněmovně prohlásila, že „politika už není volbami opravitelná“ a oznámila návrat ke své profesi ekonomky.