Zde stál a bude stát Mariánský sloup. Jak si Praha neváží svých kořenů.

Dlouhodobá snaha o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí mohla vyvrcholit jeho obnovu po sto letech. Na jednání zastupitelstva 14. září 2017 vzala Praha svůj souhlas zpět.

Důležitým zdrojem hrdosti každého města jsou okamžiky, kdy se místní komunita ubrání obléhání. Často sleduji jak z hrdinství svých předků některá města či obce čerpají. Například město Brno se švédské přesile ubránilo v roce 1645, a to i s využitím lsti, kterou denně připomínají zvony na Petrově odbíjející poledne již v 11 hodin. Rád se zastavím u náhrobku Louise Raduita de Souches v kostele sv. Jakuba či v jezuitském konventním kostele vzpomenu na osobnost P. Martina Středy, který byl obráncům duchovní oporou. Připomínka úspěšné obrany města je dodnes živá. Brno vnímám jako město, které je na své dějiny a předky hrdé.

O to více je překvapivé, že z podobného zdroje nedovede čerpat Praha. Místo hrdosti na událost, že se Pražané v roce 1648 ubránili švédské přesile, se v dnešní Praze překrucují dějiny a interpretace uměleckého díla je ideologicky pokřivená. Památkou na úspěch Prahy při švédském obléhání byl Mariánský sloup postavený na Staroměstském náměstí. Ten byl ale 3. listopadu 1918 stržen. Dlouhodobá snaha o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí mohla vyvrcholit jeho obnovu po sto letech. Jednáním zastupitelstva 14. září 2017 vzala Praha svůj souhlas s obnovou sloupu zpět.

Sloup jako umělecké dílo

Sloup na Staroměstském náměstí byl důležitým klíčem k českému baroknímu sochařství, z jeho velikosti zase čerpalo naše umění v období národního obrození. Pravda, období 19. století či první republiky, posléze ideologicky laděné období komunistické totality, neměly často pro baroko pochopení. Tento negativní pohled na baroko nesdílím, právě naopak. V období barokního umění byli sochaři pracující v Čechách na samém vrcholu tehdejšího světového umění. Mnohá barokní díla považuji za samotný vrchol tvůrčí činnosti člověka, která z mnoha ohledů nebyla dosud překonána. Z tohoto období máme v Praze nedocenitelnou sochařskou galerii na Karlově mostě.  Ta byla liniovou sochařskou prezentací, jako protějšek k bodové vertikále, gnomónu, Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí z roku 1652. Autorem sochařské výzdoby byl Jan Jiří Bendl (1610–1680). Pražský sloup postavený podle sloupu v Innsbrucku se stal vzorem pro Mariánské sloupy v Čechách, na Moravě a Slezsku. Pokud se hovoří o odborné diskusi, je její pole právě zde, v uměleckých, architektonických a urbanistických kruzích. Má význam osadit na původní místo kopii, když nemůžeme vrátit originál? Je vytvoření kopie dokladem o současné době a úrovni dnešního sochařství, jsme rádi, že to dovede na slavné barokní období důstojně navázat? Chceme v urbanistické koncepci historického centra města obnovit stav s dominantou, která náměstí po staletí ovládala?  A přidat se může i pohled turistického managementu: pomůže sloup dotvořit celkovou urbanistickou a uměleckou atmosféru Prahy, kterou převyšuje většinu světových metropolí?

Sloup jako ideologický symbol

Mariánský sloup postavený na Staroměstském náměstí měl v minulosti smůlu. Byl interpretován jako symbol bitvy na Bílé hoře a Rakousko-uherské monarchie. Jistě ne svou vinou – ale vinou těch, kdo z neznalosti či záměrně tuto interpretaci vytvořili. Dne 3. listopadu 1918 byl sloup svržen rozvášněným davem. Ten plánoval pokračovat na Karlův most a vypořádat se se světeckou galerií kamenných soch. Tomu již zabránili vojáci.

Jedná se o mylnou interpretaci, která se ovšem i dnes hodí do argumentáře odpůrců obnovy sloupu. Dávno po té, co sám iniciátor stržení sloupu Franta Sauer ze Žižkova svého činu před svou smrtí litoval a prosil kněze za odpuštění.

Zde stál a bude stát Mariánský sloup

Že má obnova Mariánského sloupu své odpůrce, je zřejmé na místě, kde stával. Nápisy, že se na místo pro něj vyhrazené vrátí, byly poničené. Je také příznačné, že ideologické brojení proti obnově sloupu se nechce poučit fakty a stále dokola omílá stejnou písničku, že byl sloup postaven jako památník poroby českého národa. Bohužel se nepodařilo vyvrátit onu falešnou interpretaci, která sloup začala před více než sto lety doprovázet.

Město, které si není vědomé svých kořenů

Rozhodnutí zastupitelstva Hlavního města Prahy je smutným dokladem, že si Praha není vědoma svých kořenů. Že dnešní Pražané, zastoupení svými zastupiteli, nectí přání svých předchůdců, aby stála uprostřed Staroměstského náměstí vertikála poukazující k nebi. Umělecké dílo, které pohladí jejich duši a vytrhne je z každodenního shonu.

Každé dílo je dokladem nejen umu svých tvůrců, ale i doby, ve které vzniká. V období českého baroka vznikaly umělecké skvosty, které se mohly zařadit na samý vrchol světového uměleckého dědictví. Dnešní doba tomuto v Praze prostě nepřeje. Sloup je sice skoro hotový, ale aby stál nejraději někde v zahradě, když už. Ještě, že rozvášněný dav v roce 1918 nestrhal i sochy na Karlově mostě, nevyplenil katedrálu či pražské kostely. Či nevypálil Pražský hrad, ten byl přece do dnešní podoby přestavěn za Marie Terezie. To by nám z té Prahy moc nezbylo, a podle modelu současných úvah by nebyla vůle obnovovat, restituovat; oživovat, revitalizovat. Nehrozilo by žádné vyrašení ratolestí ze starých kořenů, žádné Pražské jaro.