Rozhádaní a zranitelní ?

                                                 ROZHÁDANÍ A ZRANITELNÍ ?

 Táhnout za jeden provaz je lepší než na něm viset. Přesto nám ta první varianta šla v dějinách podstatně hůře. Jako bychom zapomínali, že pro méně početné národy je tato schopnost nezbytná pro jejich přežití. A že jsme už kolikrát měli na mále není nutno připomínat... nebo snad ano?

 Hodně zlí jazykové tvrdí, že typický Čech je schopen koukat se z okna restaurace na vraždu v protější ulici, popíjet pivo, přikusovat klobásu a být v klidu. Kdo by mu ale sáhnul na to pivo nebo klobásu, toho zabije nebo mu alespoň přerazí obě ruce.

 Tak hrozné to s námi snad není i když by to možná chtělo méně toho hraní si na vlastním písečku a staráním se jen o svůj půllitr. Jiný problém je, že se pokaždé najde tisíc odborníků, kteří přesně vědí, co je třeba a přesvědčeni o své jediné pravdě tvrdošíjně prosazují tisíc protichůdných řešení. Východisko zatím nepřinesla scholastika, víra, ani nformační technologie, mylně považované za nástroj dialogu a porozumění.

 Rozhádaná vlastenecká scéna je dobře známa již za Rakouska-Uherska. Staročeši a mladočeši si nemohli přijít na jméno (k veliké radosti a někdy i přispění tajné policie) a pokud půjdeme ještě hlouběji do minulosti, tak třeba husité na tom byli ještě hůře. Nezřídka se ukázalo, že urputná radikalizace napáchala škody stejně jako přílišná laxnost a příklady můžeme najít jak v husitské době, či za c. k. monarchie, kde se to už tenkrát hemžilo fízly pod rozličnými maskami. Postava Rudolfa Mrvy a proces s Omladinou zeje v paměti národa jako díra po vytrhnutém zubu.

 Aktuálním tématem toto zůstává i nadále, zvláště v oblasti sociálních sítí, kde je člověk pokoušen výzvami typu: „Kdybyste tady jenom blbě nekecali a radši jeli někam vystřílet mešitu.“ - To pak člověk opravdu neví, zda je oním vyzyvatelem skutečný magor nebo spíše policejní provokatér. Každopádně se tímto způsobem vyrobí 'důkaz' pro tvrzení, jak jsou ti vlastenci agresivní a krvelační. Dalším krokem jsou paragrafy šíté na míru, jako třeba ten o předsudečné nenávisti...

 Jakákoli záminka se hodí a čertovo dílo se daří, proto je rozlišovací schopnost zásadní věcí. Její absence pak působí poněkud komicky, přestože má fatální důsledky. Podobně to funguje i v případě, kdy některé prosté duše staví velké hráče jako třeba Sorose nebo Rockefellera do stejné řady jako chudáka Roubíčka od vedle..

 Schopnost se ztrapnit tak dává další zbytečnou munici do rukou protivníka a vlastním lidem proměňuje jejich argumenty ve slepé patrony. Dochází k postupné defenzivě a přílišné vlastenecké nadšení budí podezření či úsměv. Stojí snad na tomto poli proti sobě kovaní profíci proti amatérům?

 Dlouho to vypadalo, že proti nejednotné vlastenecké opozici ční pevná hradba probruselských kádrů, kteří dovedou její osudné nejednoty šikovně využít. Zdá se však, že se tento neduh nevyhnul ani jim a to v míře větší, než se čekalo. Kde tedy udělali soudruzi z EU chybu?

 Mluví se o nesouladu mezi tzv. evopskými a americkými zájmy a že nedávný přítel náš nejdražší se k nám začal obracet zády spolu s jistými činiteli doposud v evropském prostoru se nacházejícími. A to buď vyvolalo, či jen urychlilo dřímající rozkol i mezi strukturami, držícími moc v naší malé české kotlince.

 USA náš vzor, ale Trump se moc nehodí, osa světové ekonomiky se přesouvá k východu, globalisté a neokoni na sebe zkouší nové chvaty, pravice se chová levicověji než levice a samo toto rozdělení postupně ztrácí smysl. Noty už nejsou předem rozdány, což mnohé velmi děsí.

 ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN i Piráti zažívají novou zkušenost – společný nepřítel přestal tak docela stačit a ANO jakoby stále váhalo, kam bude výhodnější se přiklonit, či alespoň jaká by byla snesitelnější blecha v kožichu.

 Podstatné však je, že ti co svorně nadávali na euroskeptiky si jdou vzájemně po krku a uštědřené škrábance jsou stále bolestivější. Jistě, divadlo pro lidi se hraje pořád, avšak herci začínají vypadávat z role a režisérům se nějak pomíchaly scénáře.

 Nevstupujeme snad do fáze, kdy se začíná rozkládat celý dosavadní systém? Průvodním znakem by bylo i to, že v nastávajícím chaosu přibývá množství rozličných zákázů i příkazů jako hub po dešti a společnost se ocitá pod stále větší kontrolou. Říká se, že umírající kobyla nejvíc kope. Otázkou zůstává, jestli se máme do té doby držet stranou, abychom nedostali kopytem do zubů nebo se radši dát konečně dohromady a společnými silami zkrátit její trápení...

    Fr. Filip Dvořák

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)

https://www.facebook.com/frantisekfilip.dvorak