Rád bych začal snahou o úsměv, protože smrt je jakési vysvobození z lidského „pekla“ do neznámého ráje. Takový dobrý důvod k oslavě. Ale nejde mi to.
Smrt by snad měla být respektována jako je lidské zrození. Cyklus života si najde své zakončení. Myšlenku mi dal dnes ráno mladý pan Filip Vajdík, s jehož článkem plně souhlasím a chci dodat pár svých myšlenek na dovršení díla tak posvátného.
Když se rodí dítě a jde to přirozenou cestou, vše je v pořádku. Když ale nastanou komplikace, zasáhnou lékaři a svět s tím souhlasí. Souhlasí s lékařskou POMOCÍ. Proč také ne? Přijde na řadu metoda, zvaná Císařský řez a dítě se vytáhne z dělohy touto uměle utvořenou cestou. Má někdo proti tomu něco? Vynese někdo proti této metodě půl slova? Ne. Byť nemusí být jisté, že to matka přežije. Stane se a stalo se, že matka u takového zákroku zemřela.. A my oslavujeme život jednoho a loučíme se s jiným. Tak to už je.
Ale chraň Bůh když umírání jednoho nejde tou „přirozenou“ cestou, jak jsme zvyklí vidět, tedy než vypustí poslední dech sám. Pomáhat mu umřít se nesmí...a to řekl kdo?
Takže neměříme stejným metrem. Dovolíme a schvalujeme císařák provedený lékařem, že jo, proč nesouhlasíme se smrtí jedince za pomoci lékaře? Co je nám do toho, kdy a jak chce jeden odejít? Kdo nás udělal odborníkem ve znalostech života a smrti? Proč tak zoufale čekáme, až ten jeden zemře pro nás normální, přirozenou cestou? Náš jedinec ale nepopsatelně trpí a ti mudrcové kteří mu brání zemřít jsou naprosto spokojeni. Jsou to zvrhlíci, pro mě jsou až sadisté. Takovým přeji aby jejich smrt byla horší než kohokoliv jiného. Ať pocítí ten sám lék, co dostal trpící pacient X.
Nedovedu si ani představit utrpení a bolesti jednoho, který nedokáže odhadnout ani jeho lékaři, jak dlouho to utrpení bude trvat. Chce umřít, protože ví, že stejně umře. Bolest je, jak říká pan Vajdík v podstatě mučení. Tito lidé jsou mučeni a proč? Proč?
Kdo dal komu právo bránit nemocnému umřít? Kdo je tak drzý, že si myslí, že jeho pravda je ta správná pravda? Že jedině on nebo pár mu podobných ví, co je pro jednoho správné? Trápit člověka bolestí, kterou by jinak neměl, kdyby takových debilů nebylo, je důkaz psychopatie zákonodárců. A odporné, říkám já?
Proč schvalujeme zásah lékařů do zrození člověka a proč neschvalujeme zásah lékařů do umírání člověka? Proč chceme tak zoufale, aby se dítě narodilo, že nám až nevadí, že matka důsledkem zásahu třeba zemře a proč bráníme zoufale někomu umřít, když každý v jeho okolí ví, že konec je neodložitelný?
Na tyhle otázky je třeba najít odpověď a změnit tak nesmyslné zákony. Život je DAR, ale kde je psáno, že umírání musí proběhnout podle toho, co si myslíme my? I smrt je dar. Vysvobození z krutostí našich životů, neboť zamysleme se, kolik radosti máme za 1 měsíc? Kolik za 1 rok, ne tak moc. Že ano? Spíš stále trampoty, placení účtů, hádky, hledání zaměstnání, dcera se fláka po nocích, syn měl úraz na motorce, protože byl debil a nevzal si helmu. Teď má rozflákanou palici, manželka odmítá vařit, protože chce hubnout, pes se vykadil v kuchyni, policisté klepou na dveře, protože nejmladši kluk kopl do sousedova psa, a šéf v práci je debil na entou......trampoty a trampoty. Život je krásný, ale jak říkala moje babička...
Je to život na tom světě, že by jeden utek. Sotva přejdeš jedny hory, máš tu druhý smutek.
Frank Krejčí
