Moje harakiri

Začalo to už v batolecím věku. Zatímco ostatní batolata při pádu uvědoměle předpažovala, má rodina rozpačitě sledovala, jak dvacetkrát denně padám přímo na obličej.

Sklony k bizarním úrazům a rozličným sebepoškozovacím praktikám mám dodnes. Jsem zřejmě nejnešikovnější člověk v republice. Už dvě desítky let kupříkladu narážím denně bokem nebo ramenem do futer dveří. Kdesi jsem četla, že se to stává lidem, kteří nejsou schopni se smířit se svými tělesnými rozměry (což by souhlasilo).

Život mě vycvičil, a tak se některým situacím vyhýbám. Kupříkladu skupinovým míčovým hrám, neboť moje čelo neobvykle přitahuje letící míč. Stejně jako moje řasy a obočí plamen svíčky, zvláště při intimních příležitostech. Ani paranoidní míra obezřetnosti však nezabrání nezvratnému osudu vymýšlet další a další způsoby mojí likvidace.

Manžel byl například před pěti lety svědkem úžasného dentálního harakiri. Loučili jsme se tehdy před domem a já byla vtipná. Smějíc se vlastnímu vtipu jsem prudce otevřela kovové vstupní dveře, jež se zarazily o mou dvojku vpravo nahoře. Ta neprodleně opustila ústní dutinu, a po dobu provizorní zubní náhrady jsem musela snášet přezdívku „Žlutý tesák“.

Moje úrazové portfolio se nedávno rozrostlo o dva krásné kousky.

Před měsícem, byl to čtvrtek, jsem se probudila přirozenou cestou. V pracovním týdnu to, jistě to znáte, nevěstí nic dobrého. S jednou ponožkou, mokrou hlavou a kartáčkem v puse jsem se jala nakreslit na oteklý obličej právníka. Vytváření očních linek je umění, a vyžaduje soustředěný klid. Proto jsem sáhla po starobylé černé tužce. Byla tupá jako někdo, kdo usne bez budíku, když má ráno jednání. Prohnala jsem tužku ořezávátkem a zabodla si jí do oka. Drobné kousky dřívek z právě ořezané tužky se mi nemilosrdně zapíchly pod víčko. V pláči jsem pak do oka nalila a napatlala veškerá oční léčiva. Mrkala jsem dokonce v napuštěném umyvadle ve snaze třísky vyplavit.

O hodinu později by se za moje oko nemusel stydět ani Rocky v boxerském ringu. Tenisák s čárkou uprostřed nešel otevřít a druhé oko se reflexivně zavíralo. Máma vzala telefon ještě před zazvoněním.

„Co se stalo?!“ zařvala na mě zkušeně.

„Vypíchla jsem si oko“ pronesla jsem věcně.

„Jedu“ zavěsila a ve stejném okamžiku zabrzdila smykem před naším domem.

V čekárně seděl brýlatý chlapeček s okluzorem. Dívali jsme se na sebe smutně jedním okem. Když jsem pak mladé lékařce vyprávěla příčinu strženého epitelu rohovky, třeštila nikdy nelíčené oči a zřejmě u toho myslela na sudokopytníky, zvláště pak krávy. Na oko jsem neviděla do úterka a doma snášela vtipné narážky na Jana Žižku a generála Kutuzova.

Hned v podvečer mého prozření jsem se octla na pracovní večeři v překrásně umístěné moderní restauraci na Vyšehradě. Její prosklené stěny odhalovaly výhled, kterým se kdysi kochal Šemík. A jelikož jsem byla v opravdu nóbl společnosti, usadili nás do temné místnosti oddělené posuvnou skleněnou stěnou od ruchu hlavní osvětlené restaurace. Oheň z hořáků svítil do talíře a hvězdy nad hlavou zíraly skrze otevřenou střechu na šneka, který umně kličkoval před mojí vidličkou. Jak je mým dobrým zvykem, pokusila jsem se o vtip, abych odlehčila dusnou atmosféru. Pak jsem se mu sama zasmála, abych přerušila nastalé ticho a se slovy „omluvte mne“ se rozhodla vypařit se na toaletu.

Bezprostředně poté jsem ve vlastním doznívajícím smíchu narazila obličejem přímo do skleněné stěny. Sklo mohutně zadunělo a lidé v restauraci položili příbory. Můj čelní střet se skleněnou stěnou nesmírně pobavil hosty i personál, který s cukajícími koutky předstíral účast a lítost. Opřená o chvějící se sklo jsem pomalu nabírala vědomí, zatímco můj mnohokrát přepudrovaný obličej zanechal na skle dokonalý mastný obtisk.

A pokud ho neumyli, tak je tam dodnes pro výstrahu nám všem, kteří denně nasazujeme své životy.