Mateřský antitalent

Umím hýbat ušima a napočítat maďarsky do sta. Co se ale týče mateřských vloh, nemohu se ani pár dní před porodem zbavit dojmu, že mě příroda naprosto ignoruje.

Těhotenská sekta okupující internet používá ke svým tajemným diskuzím zvláštní jazyk, kterému nerozumím. Nechytám se dokonce ani mezi běžnou populací.

Kolegové z práce mi kupříkladu při odchodu na mateřskou uspořádali dojemnou rozlučku. Takovou tu, kdy na Vás vyskočí deset lidí s dortem a dárkem. Rozbalila jsem balíček s bavlněnou věcí ve tvaru kojence.

„To jsou ale krásný dupačky!“ povídám nejistě.

„To je bodýčko!“ zařvali kolegové podrážděně unisono, a to včetně osmadvacetiletého ambiciózního právníka Andreje, ve kterém věci kolem dětí vzbuzují neskrývaný odpor.

Doma mě pak dorazilo ještě zjištění, že kromě dupaček a bodýčka je na trhu ještě overálek. Rozdíly jsou zřejmě zcela zásadní, bohužel nevím jaké.

Před pár týdny jsem začala docházet na kontroly do porodnice. Byl to šok. Na rozdíl od poklidné ambulance mého chápavého gynekologa, jelo to v porodnici jak na spartakiádě. A bubnů jako v orchestru. Bubny vlevo. Bubny na monitor. Bubny na čtyřku. A do toho mumraje vyběhne občas sestra a nechá něco losovat z košíku. Aha, soutěž! Když na mě došla řada, zavřela jsem napjatě oči a vylosovala idikátorový ph papírek v igelitovém sáčku. Ze spořádaného zástupu matek čekajících na toaletu s papírkem jsem usoudila, že se po mně chce, abych ho počurala. A tak se také stalo. Jen mi pak přišlo divné, že v nacpané čekárně sedím jediná s napřaženou pravicí s počuraným papírkem. Zvědavé pohledy kolemjdoucích.

"Fíková! Pojďte si." zadulo čekárnou a já a můj papírek jsme se brodili davem, který se před námi uctivě rozestupoval.

"Fíková!" hlásím se jako na vojně a strkám papírek sestře před nos.

Sestra si kryje obličej a ustupuje. Postupuju k ní.

Sestra opět couvá a ptá se "Co to je?"

„Počuranej papírek" hlásím poslušně.

„To je ranní moč?“ táže se sestra.

„Nene, to je právě počůraný!" hlásím hrdě.

"To má být ranní moč!" rozjitří se sestra. Já (zmateně):

"Ale já bych to od rána nevydržela!"

Sestra: "To si máte proboha přinést z domova!"

Já (plačtivě): "To mi nikdo neřek´."

Sestra (znechuceně): "Vyhoďte to prosím Vás a umyjte si ruce!"

A to vše před zraky 40 žen, které si osvíceně přinesly ranní kalíšek, diskrétně do něj na toaletě namočily papírek a ten pak v původním plastovém obalu hygienicky ukázaly sestře. No tak uznejte, že jako rodička nepatřím k nejbystřejším!

Nedávno jsem navštívila kamarádku, která před nedávnem povila chlapečka. Slíbila mi přístupnou formou objasnit některé otazníky ohledně porodu a péče o dítě.

„Chceš si ho přebalit?“ otázala se a já se dala na ústup.

„To je dobrý!“ couvala jsem ke dveřím, pokoušejíc se rychle nacpat do sandálů.

„Musíš se to naučit!“ zastoupil mi cestu pokakaný řvoucí kojenec v rukou své nekompromisní matky.

Když se mi ve škole smáli, že z papíru nesložím ani vlaštovku, ještě jsem netušila, že existuje něco tak sofistikovaného jako kojenecký sklad pleny. Kam se hrabou japonské origami! Po půl hodině vysoké geometrie, prokládané záchvaty intenzivní nevolnosti, bylo smějící se dítě přebaleno a já vyřízená jak po maratonu. A tohle mě prý čeká desetkrát denně! Vážené matky, kdy spíte a jíte?!

A včera Vám jedu metrem a naproti mně sedí tatínek s tříletou holčičkou.

„Co máš v bříšku?“ otázalo se dítě nevinně a ukázalo prstem na můj obří pupek.

„Miminko“ řekla jsem mateřským tónem a holčička šokovaně vykulila oči. Tatínek zmateně zamával rukama a já pochopila, že přede mnou sedí další děvčátko vyrůstající ve lži.

„Teda čápa!“ opravila jsem se nejistě a tatínek složil hlavu v dlaních.

Jak to dopadlo nevím, musela jsem vystoupit. Už jsem ale pochopila, že čáp mi dítě bohužel nepřinese a že se za pár dní ode mě bude v porodnici očekávat asi víc než hýbání ušima a maďarské číslovky. Prý mě ale povedou pradávné instinkty. Tak Vám nevím, jestli na to v mém případě spoléhat.

---Pro OnaDnes---