Jíst, meditovat, milovat

Před chvílí jsem se dodívala na klasický americký „doják“ s Julií Roberts „Jíst, meditovat, milovat“. Je to příběh neworčanky Elizabeth, která se vydá do světa s buchtami v uzlíčku, aby našla sama sebe. A taky je to tak trochu blbost!

Hledání sama sebe Elizabeth začíná tím, že opustí svého neworského manžela (vypadá dobře a je to herec!!!). V Itálii se naučí mít radost z jídla, která vyvrcholí ve chvíli, kdy s Italy slaví den díkůvzdání (!). V Indii najde vnitřní rovnováhu a na Bali jí tu vnitřní rovnováhu zase trochu rozhodí Javier Bardem, aby Elizabeth nakonec zjistila, že duševní disbalanc, který přináší láska, je v pořádku (sdělí jí to její stoletý guru, takže je to svatá pravda!). Jsem už poněkud náročný divák, takže filmy o „duševní rovnováze optikou amerického režiséra konzumních trháků“ mě nechávají poměrně chladnou. Nicméně, film mě donutil popřemýšlet nad svojí vlastní duševní rovnováhou.

Přelom roku byl v tomto pro mě zlomový! Tak třeba i bez poučné návštěvy Itálie mohu říct, že máloco v životě mi přináší takové uspokojení jako dobré jídlo. Kromě pneumatiky, která mi významně znepříjemňuje zavazování tkaniček u bot jsem v poslední době oblažila své břicho několika kulinářskými novinkami. Naposledy před čtrnácti dny, když jsme s přítelem vyráběli škubánky. Průhledné univerzální pixly na suroviny jsou zlo! Bylo to bílé, sypké a bez zápachu. Jasná mouka! Sypali jsme to z pixly do rozkvedlaných brambor tak dlouho, až byla celá pixla prázdná. Z rozmělněných brambor se ne a ne stát škubánky, ale prazvláštní kaše jsme zoufalí hlady snědli celý hrnec. Až k ránu, když už jsme se popáté s přítelem vystřídali na toaletě se mi vybavila asi půl roku stará scéna, kdy jsem do průhledné skleněné pixly přesypávala koncentrát bílé projímavé směsi syrovátky a vlákniny. (Doporučené dávkování - jedna polévková lžička denně.)

Meditovat. Meditovat jsem chtěla na Silvestra. Obyčejně jsem společenská jako mladý šimpanz, ale jako na potvoru se ze mě každý rok zrovna na Silvestra stává depresivní autista. Když jsem násilím vytažena do společnosti, vedu chraplavým hlasem bilanční řeči a kazím zábavu všem okolo. Letos jsem navíc neplánovaně oslavila odchod starého roku už 29.12., když mě ve dvě v noci odvážel firemní taxík z žižkovské putyky „U vystřelenýho voka“. (poté, co jsem na tamním klavíru kamarádovi J.B. dost vratce přehrávala Beethovenovy největší hity v plyšových rukavicích Mickey-Mouse) Již v dopoledních hodinách posledního dne v roce jsem se tedy zapřísáhla, že Silvestrovskou oslavu přežiju o samotě doma (přítel na noční službě, myši mají pré) a alespoň na Silvestra se pořádně vyspím.

Když jsem se v deset doma ocitla sama v obýváku, padla na mě tradiční bilanční deprese. Zatímco kamarádi posílali veselé smsky z nejrůznějších hospod, přebrnkala jsem na svou rozladěnou kytaru všechny depresivní táborové písně o ztracené lásce, smrti a velrybářích. Když jsem si k půlnoci v návalu úzkosti za zvuku venkovního ohňostroje začala kousat nehty, napadlo mě zahnat samotu televizí. Jak prozřetelné! Na čt2 zazněly důvěrně známé tóny mé milované kapely „Mňága a Žďorp“, jejichž desítky koncertů jsem na střední škole strávila v první řadě pod pódiem v hysterickém pláči a smíchu skalní fanynky. Dodnes mám podezření, že znám texty lépe něž frontman skupiny. Zavanula mě vlna sentimentu, která mě neomylně zavedla do spižírny pro láhev rulandského. Přesně o půlnoci jsem vypnula mobil, výběrem největších hitů jsem přehlušila lomoz ohňostrojů a oddala se tanci a zpěvu. Docela sama jsem pak na balkóně s lahví v ruce zpívala, že „Svět je jenom hodinový hotel a můj pokoj je studený a prázdný“ a nevnímala bušení koštěte o zeď odvedle. Vedle žije stará paní (...která má stoprocentně tlusté koberce plné prachu). Je agresivní a věří v nesnesitelnost dnešní mládeže. Dnešní mládež jsem JÁ a pravidelně babičku vytáčím tím, že jí držím dveře od výtahu, nosím tašky s nákupem a ptám se, jaký měla den, což nespadá pod její koncepci „zhýralé mládeže“.

Na Silvestra jsme měly první otevřený konflikt, který eskaloval v ranních hodinách, kdy jsem bouchající babičce odvedle otevřela s prázdnou lahví v ruce dveře od bytu.

„Ztlumte se a hlavně ty Vaše kamarády!“ zakřičela na mě mezi dveřmi rtuťovitá důchodkyně „nebo zavolám bezpečnost!“ dodala.

A já se ztlumila a měla jsem trochu radost, že alespoň na chvíli patřím mezi „zhýralou dnešní mládež“.

Co se týče milování, miluji bližního svého dnes a denně. Včera mě na Florenci zastavil mládežník s kšiltovkou nakřivo a historkou o tom, jaký má hlad, protože 14 dní po termínu nepřišla výplata. „Žalujte zaměstnavatele!“ vykřikla jsem nadšeně fistulí mladého nadšeného právníka. Z pohledu žebrajícího bylo možné vyčíst, že právnické rady zrovna nepoptává. Chvíli trapného ticha přetrhl jeho dotaz:“ Nebyla by alespoň stravenka?“ Mladíkovi jsem dala 90 Kč stravenku a spasitelským krokem odkráčela směr Náměstí Republiky. Po chvíli svižné chůze jsem si uvědomila, že žebrajícího jsem obdarovala stravenkou, jejíž expirace skončila společně s minulým rokem. Následoval urputný běh zpět. Když jsem asi po kilometru sprintu na podpatcích udýchaně chytila mladíka za ramena, vyjekl leknutím. V záchvatu kašle jsem vnutila jsem chlapci konvertabilní stravenku a odsupěla. Díval se na mě jako na blázna.

A z toho všeho vyplývá, že nemusím odjíždět do Itálie, abych se naučila, že jídlo je třeba vychutnat a nést následky. Nemusím odjíždět na Bali, abych se naučila, že samaritánství se musí brát zodpovědně. Nejvíc mě ale překvapilo, že nemusím v Indii hledat sama sebe, když zvládnu uspořádat silvestrovský mejdan pro jednoho. Tak snad nás v novém roce čeká hodně dobrého jídla, sebepoznání a lásky doma i na cestách.

 Pro Ona DNES, leden 2011