Čekání na prsa (úvaha z r. 2000)

Už jako docela malý špunt jsem se velmi vážně zabývala otázkou, která mě bolestivě kroužila hlavou až do puberty. Často jsem pozorovala ploché hrudníky svých nahých rodičů a prostým aritmetickým průměrem jsem došla k drtivému závěru, že jestli někdo nemá ani nejmenší naději na to, vlastnit poprsí, jsem to já.

Otázka naděje na existenci ňader mě soužila před spaním, před výklady obchodů s obrovským prádlem, před tělocvikem a před zrcadlem.

Prvnímu střetu s realitou jsem byla vystavena ve čtvrté třídě kolem deváté hodiny ranní ve sprchách radlického bazénu. Zatímco tlupa ječících holčiček postávala pod čtyřmi sprchami, krčila jsem se za nejbližším sloupkem a předstírajíc zimnici pozorovala hrudníky svých spolužaček. Výsledky pozorování měly jasný cíl, zničit jakoukoli nositelku druhotných pohlavních znaků! Coby vlivné osobě se mi za pouhou hodinu dovádění v bazénu podařilo proti dvěma spolužačkám obdařeným „lentilkami pod kobercem“ zorganizovat rozsáhlé spiknutí. Se zadostiučiněním jsme věnovaly jejich plavky skupině spolužáků a pozorovaly, jak se obě oběti plíží z bazénu, zakrývajíc dvěma prsty své vnady.

Inu, skutečná válka se započala až o několik desítek měsíců později.

Spolužačka M.G. se po velkých prázdninách objevila ve dveřích sedmé třídy v bílém tílku s dvěma obrovskými červenými spirálami pod kterými světe div se byla opravdová prsa jak z časopisu. Mrcha. Jelikož si byla patrně vědoma dopadu, jaký tato její zlomyslnost bude mít, neustále se hrdě nosila po chodbě a co nejhoupavějším krokem kolemjdoucím dokazovala, že to se svým novým poprsím myslí skutečně vážně.

Já jsem v té době byla vlastníkem dvou půlmetrových copů, dvou vychrtlých kolen, dvou vyražených zubů a jednoho pořádného mindráku pod krycím jménem: letištní plocha.

Ve třinácti jsem se rozbrečela na chodbě své kamarádce na rameni. V hluboké depresi a životním zklamání jsem jí svěřila, že pomýšlím na sebevraždu a že pro mě život již nemá smysl.

,,Zkus pudink!“ řekla mi s mrknutím a rozhoupala svoje vnady do ladných vln.

Zkusila jsem ponožky, což se profláklo hned při prvním tělocviku. Zkusila jsem pít pivo, což se profláklo hned při prvním střetu s matkou, zkusila jsem být pyšná na to, že jsem ,,sportovní typ“, což ztroskotalo při drtivé porážce v přespolním běhu.

A pak jednou to přišlo. Nastal den D, koupila jsem si opravdivou podprsenku velikosti A. Vzdychala jsem blahem a pod záměrně průhlednými tričky se mi několik týdnů bez přestávky hrdě rýsovaly jahůdky a maliny a ostružiny vyšité na mém malém bavlněném osobním triumfu.

Dokud jsem běhala stovky a skákala do dálky, zůstalo u jahůdek, ale ve chvíli, kdy jsem svůj pohyb omezila na přesun do knihovny a zpět, došlo v horních partiích k posunu k lepšímu. Jahůdky a maliny přestaly stačit a já si šla do obchodu pro první Béčko. Moje první opravdová podprsenka byla nehorázně drahá a nehorázně velká!

Byla to tenkrát moje výhra nad světem. Výhra sice o prsa, ale sladká!