Záchrana

Deníčku můj, hned na úvod dnešního vyprávění ti musím prozradit jedno malé tajemství. Stýská se mi po tobě. A proto už několik dní usilovně přemýšlím, co bych ti měla vyprávět tentokrát. O nápady nouze není a nikdy nebyla.

Vždy je to o tom, jak začít.      Hlavou proudí mnoho slov a vět, ale stále mám pocit, že to není ono. Nebudu si s tím lámat hlavu. Nějak to dopadne.

Možná budeme výsledkem mého snažení překvapeni oba. Já i ty. Mám ti opravdu o čem vyprávět.

Jen se nechám pomalu unášet slovy a větami, které prsty přenesou na pomyslný papír. Tak poslouchej!

Už více než rok žije celý svět v takové podivné době. V době covidové. Ta podivná doba neminula ani mě. Však jsem ti o tom sama několikrát vyprávěla. Jak se cítím. Co se mi honí hlavou. Nebylo vždycky zrovna dvakrát veselo. Ale o tom ten život je.

Ani zdaleka ještě není vyhráno. A dlouho nebude. Nemaluji si svět na růžovo. Jsem člověk realista.

Ale něco ti povím. Vypadá to, že se i ten můj svět bude pomalu otvírat a vrátí se do jakéhosi normálu. Doufám, že to tak nějaký čas zůstane. Ale jsem si zároveň dobře vědoma, že se vše může změnit.

I já v tom svém mikrosvětě potřebuji žít a potkávat lidi. Sama jsem pro to udělala maximum. Nechala jsem se očkovat. Víc už udělat nemůžu.

Mnohokrát jsem se ti zmiňovala, jak mi ten čas rychle letí. Je to tak stále. nic se nezměnilo. A jiné už to opravdu nebude.

Nedávno jsem se musela pousmát, když jsem si uvědomila, jak dlouho už jsem jen mezi čtyřmi stěnami. Došlo mi, jak je to s tím časem. Nejen že ubíhá rychle, ale on doslova pádí. Je hoden svého rčení. On je opravdu běžec dlouhým krokem.

Moje samota byla dlouhá. Do dvou let mi chybí šest měsíců. Nestěžuji si. Jen mě to udivilo. I když mi nebylo stále jen veselo, tak jsem na sebe hrdá. To těžké období jsem zvládla. Kdyby mi nebylo někdy smutno, tak snad ani nejsem člověkem. Myslím, že se nemám za co stydět.

Nebyla jsem bez kontaktu s lidmi. Ve větší míře jsem však potkávala jen pomocníky. Naše pečovatele. Lidí pouze k setkání a sdílení bylo za tu dobu velmi málo. Přinesla to doba sama.

Ale abych se dostala k tomu, proč ti to vlastně celé vyprávím. Dovedu si představit, jak jsi zvědavý. Tak ještě chvilku poslouchej! Moc ráda ti to dopovím.

Upřímně, považuji za malý zázrak, že jsem se v tak dlouhé samotě neztratila a tzv. „nezbláznila“...

Hodně jsem o tom přemýšlela. A když jsem našla možný důvod své spokojenosti, vyvolal lehký úsměv na tváři.

Zachránily mě dvě věci. Přesněji řečeno dary. Jsem si tím jista. Humor a říše fantazie. Vysvětlím.

Dokážu se s humorem sobě vlastním podívat nejen na sebe, ale i na svět kolem. Je to velmi osvobozující.

A do světa různých příběhů se nechám vtáhnout velmi snadno. A rychle. Jak filmových a seriálových, tak i těch knižních, samozřejmě. Nechám se tím zcela ovládnout.

V hlavě se mi odvíjí mnoho živých barevných obrazů. Krásně si tím čistím hlavu. Dokonce se často sama přistihnu, jak se snažím ve své nedočkavosti posunout děj. A to jen proto, abych se co nejdříve dozvěděla, jak to celé dopadne. A to velmi dobře vím, že něco podobného není možné. Aspoň vidíš, jak to se mnou je. Ale nemysli si. I já mám dny, kdy to nejde tak snadno. Případně vůbec. Ale i to k životu patří.

Ještě před časem bych se všemu zasmála. S velkou chutí. Říkala bych si, jak je to nesmyslné a hloupé. Vše jsem měla pochopit až v této době. Tyto dva dary jsem dostala právě proto, že je moje situace taková, jaká je. Měla bych za ně tedy nejen děkovat, ale také je rozvíjet.

Ale že to dnešní snažení nedopadlo tak špatně, co říkáš, kamaráde? Aspoň doufám!