Svoboda za mísu šošovice

Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. Naopak. Myslím na tebe dlouho. Chtěla jsem ti vyprávět mnohem dříve. Vrátit se ke svým začátkům. Nakonec okolnosti vše zařídily jinak.

O témata není nouze. Spíše přibývají. Pokaždé nějaké najdu. Nemohu si vybrat. Je to stejné jako s knihami.

Zlobilymě prsty. Tancovaly po klávesnici, jak jsem nepotřebovala. Často nepřicházela ta správná slova a věty. Tento jev už je pomalu pravidlem. Stárnu.

Necítila jsem se zrovna dvakrát nejlépe. Uvnitř se ve mně všechno bouřilo. Bylajsem jako kotel před výbuchem. Proto jsem se znovu tak ráda ponořila do mnoha příběhů a lidských osudů.

Stýská se mi po tobě. A takzačínám vyprávět znovu. Pokolikáté už.

Dovedu si představit, jak jsi nedočkavý. Zvědavý. Vůbec se nedivím. Po tak dlouhé době. Drž mi palce, prosím. Budu to potřebovat. Už teď mám pocit, že se do toho zamotám. A to jsem ještě ani pořádně nezačala. Nemohu se dočkat, až ti to vypovím. Vyčistím si hlavu. Dokonale. Tak poslouchej!

Svět se rychle mění. Nestačím všechno sledovat. Poslední dobou je toho možná až příliš. Na jednoho člověka zcela jistě. A právě z toho důvodu si dávám občas pauzu. Nemusím se přece nechat zničit negativitou veřejného prostoru.

Přestávají platit dohody a pravidla, která tu byla desítky let. Byla důkazem, že jsme jako lidé schopni vzájemné dohody. Chceme společně hledat řešení mnohých problémů. Itěch velmi závažných. Zabránit opakování neblahé historie minulého století. Systém přestává pomalu fungovat. Vše se pomalu rozpadá. Jako ten pověstný domeček z karet. Lidstvo se totiž od dávných dob nezměnilo. Chováme se stále stejně. Jen technicky jdeme dopředu. Při dnešních možnostech jsme přímými svědky všech událostí.

Naše země se od velkého světa neliší. Od parlamentních voleb se situace neuklidnila. Spíš naopak. A to uplynulo půl roku. Chápu, že je v povolebním čase rušno. Probíhají jednání vítězných stran. Jedná se kdo s kým a jak bude vládnout. To je v pořádku. Ale že bude rušno ipůl roku od vyhlášení volebních výsledků a ustavení nové vlády, to je s podivem. Dalo se to očekávat. S takovým složením vládní koalice a poslanecké většiny určitě.

Myslela jsem si, že se situace uklidní. Omyl. Nestalo se tak. Zhoršuje se. Sleduji vše jen zpovzdálí. Dobré pocity ztoho nemám.

Ruší se všechno, co platilo a dobře fungovalo desítky let. Všeprobíhá velmi rychle. S lidmi, kterých se změny týkají, nikdo nejedná. Jsou postaveni před hotovou věc. Jejich názor nikoho nezajímá. Vláda nikoho neposlouchá. Natož, aby poslouchala odborníky.

V zemi panuje nejistota a chaos. Podobné období jsme zažili. A není to tak dávno. V době covidové pandemie. Bylo to za vlády nynějšího pana premiéra. Ani tehdy nedal na odborníky. Ale válčil s covidem. To bylo podstatné. Jen to dělal opravdu zvláštním způsobem. Velké fabriky vyráběly, ale soukromé provozovny byly zavřené. Později se otevřely obchody pro kutily. CChrámy konzumu. Na kostely a modlitebny se nějak zapomnělo. I ta duchovní útěcha je totiž velmi důležitá. Školy byly uzavřené nejdéle. Následky si neseme dodnes.

Tím nezpochybňuji epidemická opatření. Jsou důležitá. A nějaká jednoduchá se zaváděla i v hlubokéminulosti. Bylo jasné, že nás to nemine. Epidemie se v historii objevily mnohokrát. Vzaly si své oběti a časem zmizely. Tehdy se právě veřejnoprávní média osvědčila. Ukázalo se, jak jsou důležitá.

V poslanecké sněmovně se poslední dobou hlasuje pouze o návrzích zákonů samotných poslanců. Vládních. Bez diskuze a připomínkových řízení. Prakticky vše se dnes projednává jen zrychleně. Dnešní vládnoucí garnitura diskusi nesnáší. Je však základem demokratické společnosti.

Velkým a neřešeným problémem je dostupné bydlení pro mladé. Možná je to jeden z hlavních důvodů, proč zakládají vlastní rodiny tak pozdě. Populaci nám zvyšují tolik neoblíbení cizinci. A to nemluvím o lidech na okraji společnosti. Jako bychom o nich nevěděli. O jejich katastrofálním bydlení a celkové situaci se téměř nemluví. Jejich životní podmínky jsou člověka nedůstojné.

Pořádně se neřeší ani záležitost obrany našeho státu. Přitom je obrana státu a jeho občanů nejdůležitější úkol politiků. Pobavilajsem se, když jsem slyšela argumenty dvou z nich. Argumenty to byly opravdu pádné. To musím uznat. Paní ministryně financí prohlásila, že na investice do obrany státu nemá. Musí ty peníze rozdat našim lidem. A pan premiér dodal, že válku nechceme. Jedině mír.

Nejsem odborník. Těmto věcem vůbec nerozumím. Ale pokaždé jde jen o zdroje, území a moc.

Ale je nesporné, že jen stát, který je připraven se bránit, nebude tak snadno napaden. A pokud ano, tak nebude zničen. Vymazán z mapy světa.

Příkladem nám mohou být okolní státy. Činí potřebné kroky už nyní. Důvod je jasný. Aby zmírnily případné riziko a jeho dopady na minimum. A nic a nikdo je nepřekvapil. To především.

S tím souvisí i navýšení rozpočtu na obranu a plnění závazků. Převzetí zodpovědnosti. Každá vláda musí přemýšlet na mnoho let dopředu. Tak to vidím já. Naprostý laik.

Ale ještě nikdy se mně nestalo, že bych usínala a přála si válku. Natož, abych se s podobným přáním probouzela. Nejsem jediná. Podobně může přemýšletjen ruský prezident a jemu podobní.

Jestliže si naše současná vláda myslí, že svou servilností a službou ruské hlásné trouby naši zemi zachrání, hluboce se mýlí. Nepodařilo se to ani Stalinovi. S Hitlerem. Uzavřeli spolu pakt o neútočení a byl přesvědčen o tom, že se může věnovat svým vlastním zájmům. Vlastní politice. Obsazovat území okolních států. Bez války. Stalin byl pak velmi překvapen, když bylSovětský svaz v roce 1941 napaden. A bez neustálé podpory západních států by Sovětský svaz na konci války nestál na straně vítězů.

Ruská politika se od té doby nezměnila. Je stále stejná. Rozpínavá. Mění se jen způsob boje. Agresor zůstane agresorem. Rusku jsme svými postoji k smíchu. A nejen my. Dobře se baví postoji naší vlády a strkáním hlavy do písku před velkými problémy. Naši politici se chovají jako pštrosi. Ti to dělají stejně. Ale nepřítel čekat nebude. Prostě vpadne. Nenápadně už to zkouší vevzdušném prostoru evropských států. S ďáblem se nesmlouvá. Nikdy se nevyjednává. Dopadne to špatně. Pokaždé.

Také mám kolem sebe lidi, kteří Rusko možná i dnes vnímají jako spojence. Jako osvoboditele. V určité skupině obyvatel to zůstalo ještě z časů školní docházky. Se mnou to nebylo jinak. I mě to ve škole učili. Už dávno naučenému nevěřím. Vím, jaká je pravda. Na základě historických skutečností. A zkušeností, pochopitelně.

Velmi mě překvapila hysterie a panika, která se zvedla pro ti Festivalu smíření v Brně. Setkání sudetských Němců se u nás konalo poprvé. Okamžitě vyplula na povrch nenávist. Taková tu nebyla od konce války. Rozpoutané vášně byly naprosto zbytečné. Otázky tohoto druhu jsou už dávno vyřešené. Na mezinárodní úrovni. Ale naši tzv. „vlastenci“ museli toto téma zvednout. Nepochopila jsem, co tím chtěli dokázat. Vlastenectví je něco jiného. Nikoli projevy podobného druhu.

Vláda a poslanci nezůstali pozadu. Obzvlášť vládnoucí většina. Členové vlády si velmi ochotně přiložili své polínko na rozdmýchávání podobných nálad. Pan premiér se nezapomněl přidat. Co by člověk neudělal pro udržení se ve funkci. Ani ta vládní většina neotálela. Odhlasovala si prohlášení, že s touto akcí nesouhlasí. Pořadatelé se odradit nenechali. Naštěstí.

V době konání onoho „Festivalu přátelství“ se k protestujícím přidali i oba bývalí prezidenti. Jeden dokonce osobně. Rozdmíchával vášně docela vytrvale.

Proto mě šokovalo, když jsem zjistila, že právě on je Poslaneckou sněmovnou navržen na letošní státní vyznamenání. Je pravda, že má za sebou dlouholetou politickou kariéru. Jejím vyvrcholením byla dvě funkční období prezidenta republiky.

To nepopírám. Má to však své ale. Ale člověk, který porušuje nepsané dohody a zrušil tzv. „lustrační zákon“, aby umožnil svému dlouholetému kamarádovi a komunistům dostat se postupně znovu do nejvyšších míst naší politiky, si nejvyšší státní vyznamenání nezaslouží. Jako prezident se nepostavil za naše zájmy a stát. Stal se hlásnou troubou ruské propagandy. Vysmíval se zjištěním zpravodajských služeb. Stal se postupně loutkou v rukách ruského prezidenta. Nic na mém názoru nezmění ani fakt, že v roce 2022 označil při vpádu na Ukrajinu Rusko jako agresora.

Nepřátelské nálady se ve společnosti objevují už od devadesátých let minulého století. Dokonce byly v poslanecké sněmovně i politické strany s takovým programem. Postupněse vytratily. Protože jsme je ve vo lbách ve většině odmítli. I když z měst a obcí tyto nálady nevymizely. V té době se vše týkalo většinou jen Romů. Ale jako společnost jsme se tvářili, že tento problém neexistuje. Nechtěli jsme to vidět. Natož pak řešit.

Od doby uprchlické krize před jedenácti lety se situace zhoršuje. A v této době už je projev rasismu nebo nenávisti k cizincům nebo dalším menšinám a odlišnostem téměř společenskou normou. Tyto strany a hnutí postupem času dostaly tolik hlasů, až se dostaly do poslanecké sněmovny.

Mně se tyto nálady nelíbily nikdy. Odsamého počátku. Od devadesátých let. Pokud se něco podobného děje, zbystřím. Proto jsem před krátkou dobou uvítala rozhodnutí soudu, že jedno politické hnutí je rasistické. Vnímám to jako dobrý signál do společnosti a snad se prostřednictvím tohoto rozsudku ještě dá mnohé napravit.

Ale asi bych ti měla prozradit, proč ti to vyprávím. A znovu tak zeširoka. Ráda ti to vysvětlím. Sice nevím, jestli budu dostatečně srozumitelná, ale pokusím se o to. I když mám obavy, že neuhlídám své emoce. Ale snad to zvládnu. Tak ještě chvilku poslouchej!

Musím se přiznat, že jsem nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela, jak je snadné tzv. „ukrást stát“. A je asi jedno, za jakým účelem. Zda je to pro prosazení vlastních nebo politických zájmů.

Tato vláda to stihla v rekordním čase. Od vyhlášení volebních výsledků na podzim loňského roku do dnešních dní. Není to ještě stoprocentní, ale k úplné dokonalosti toho už mnoho nezbývá.

Současné vládě to jde mnohem rychleji než jejich předchůdcům soudruhům v roce 1948. Ale i oni si k tomuto kroku chystali půdu několik let. Minimálně od konce války.

Dnešní vládě a parlamentní většině to jde mnohem rychleji. Mají k tomu více možností. I těch technických. Podstatné pro ně je, že jim nikdo do toho nemluví. Nikdo neklade nepříjemné otázky a oni tak mají dost času dokončit „svou špinavou práci“. Zničit naši zem. Mají ten svůj tolik požadovaný klid. Dokážu pochopit lidi, kteří po druhé světové válce volili komunisty. Nikdo už nechtěl zažít znovu hrůzy, které právě skončily. Chtěli se dívat dopředu. Mnozí z nich rychle prohlédli a s touto stranou se rozloučili. Ale dnes? Historie je přece dostatečně známá...

Současná vláda usiluje o ovládnutí státu. Chce naprosto rozložit a zničit stávající systém. a musím uznat, že jim to jde docela dobře. A jdou na to i systematicky. Jsou velmi důslední a důkladní. Jako byli komunisté před sto lety až do toho svého Vítězného února. A nesmím zapomenout na nacisty při svém nástupu k moci. I dlouhou dobu před svým nástupem. Oba systémy slibovali obyvatelstvu prosperitu a šťastné zítřky a dovedli milióny lidí ke smrti a brutálnímu věznění. Místo, aby se naši politici poučili z té kruté historie minulého století, šly na to z druhé strany. Spíše se naučili. Jak zatočit se svými odpůrci. To tvrdil i první dělnický prezident. Učil se to v Rusku. A když tam utekl za první republiky ze strachu před vězněnímn Málem se upil k smrti. Tak moc se bál Stalina. A jeden z minulých prezidentů dokonce s úsměvem na rtech říkával, že se právě tam jezdí učit, jak zatočit s novináři.

Zdá se, že těm nynějším politikům chybí už jen dotažení detailů. Občanské společnosti se vyhrožuje prakticky od začátku. Od vyhlášení volebních výsledků.

Na média veřejné služby se útočí zcela otevřeně také nějaký čas. V posledních dnech jsme se dostali dokonce ještě dál. Vládnoucí většina už vyhrožuje i lidem, kteří projeví svou nelibost. Jiný názor. Hrozí se odebráním dotací.

Pak už jen stačí ty skutečné detaily, které byly přisluhovačům StB a komunistům opravdu vlastní. A velmi dobře známy. Udávání, špehování a cenzura.

Pan premiér už moc dobře ví, jak ve společnosti fungují nejistota a strach. Vyzkoušel si tento způsob v čase covidové pandemie. Pochopil, jak si může dělat s obyvateli, co chce. A nejen s nimi. S celou zemí. Zy praktiky komunistů a StB má pod kůží. Byl toho součástí. A nejen on. Ministr kultury, ministr vnitra. Jeden udával a druhý byl člen tehdejší policie. Zařazením si nejsem jista.

Cítila jsem to v kostech. Uvědomila jsem si to už před volbami. Ale doufala jsem, že se to nestane.

Nikdy jsem nemohla vyjít do ulic. A nikdy nic takového neudělám. Vždycky to bylo, je a bude ze zdravotních důvodů. Komunistická totalita mi nic dobrého nepřinesla. Svobodu a důstojnost jsem nalezlajen v demokratické společnosti. Byla jsem přesvědčena, že se zlé časy nikdy nevrátí.

Stále nemohu pochopit, proč se to stalo. Bylo to jen slibem plných hrnců? Možná ano. A že se o nás premiér postará? Velký omyl. Vždycky jsem se o sebe musela postarat sama. I s těmi pomáhajícími za zády.

Nevím, co na to říct. Je mi z toho smutno. Velmi. K moci se vládnoucí koalice dostala jen proto, že jsou u nás svobodné volby. A svoboda vůbec. Jinak by neseděli tam, kde sedí. Hlavně, že mají svobody plnou pusu.

Vzpomínám ve svém nitru tiše na oběti padesáti let totality. Všechnytýrané, umučené a popravené. Na tak malý národjich nebylo zrovna málo. Já se stydím. Jelikož jsem si až dnes naplno uvědomila, jak krátkou máme paměť. Historickou. Klidně vyměníme svobodu za mísu šošovice. Je to ostuda našeho národa.

Brzy si opět otevřu knihy spisovatele Orwella. Abych se na tu totalitu dokonale připravila. Psychicky.

Taková jsem já. Dlouho jsem se sice neozvala, ale... Lepší už to asi nebude. Ale hodně se mi ulevilo. Hlava je jako vymetená. A to je fajn.

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!