Snílek

Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. Nemusíš se bát. Však už víš, jak ráda ti vyprávím. Jen mi poslední dobou nepřicházejí na mysl ta správná slova. Natož pak věty. Vše mi tak nějak drhne. Jde mi to hodně ztuha.

Měla jsem rozepsáno už několikrát. Chtěla jsem konečně splnit slib. Ale je to ufňukané a těžkopádné. Necítím se v tom dobře.

Proto jsem se rozhodla, že budu aktuální. Budu reagovat na to, co se děje kolem mne.

Jen se bojím, že nebudu dostatečně přesná a srozumitelná. Mám z toho těžkou hlavu. Musím se vypovídat. A neznám lepšího a trpělivějšího posluchače. Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Upřímně, je mi smutno. Znovu jsem si uvědomila, jak jsem naivní. Měla bych se smířit s tím, že mi to zůstane do konce života.

Byla jsem totiž přesvědčena, že se v naší společnosti od událostí v roce 1989 hodně změnilo. A to v pohledu na člověka samotného.

Omyl. Spíš mám pocit, že vůbec nepatříme tam, kam chceme. Mezi vyspělé státy Evropy.

K tomuto konstatování mě dovedly výsledky hlasování v referendu o tom, zda má vedle školy stát domov pro seniory. Jako důvod hlasující uvedli, že nechtějí, aby se jejich děti dívaly na umírající.

Byla jsem v šoku. Ptala jsem se sama sebe, jestli nejsem náhodou k tomu všemu, co si nesu na tom svém hrbu, ještě hluchá. Neustále se mi honilo hlavou, že se mi to snad jen zdá. A ono naopak. Byla to pravda.

Výsledek ve mně vyvolává mnoho otázek. Kladu si nejen tu nepochopitelnou. Ale hlavně tu, která je logická. Jak daleko chceme ještě zajít? Koho označíme časem jako dalšího…? Myslím, že jich mnoho nezbývá.

Jsou tu ještě lidé jako já. Není jich málo. Jsou také tak snadný terč. Nebojím se. Jen slovy vyjadřuji to, co se mi honí hlavou. Hledám odpovědi. Po svém. A k tomu všemu jsem realista. Vím, že možné je všechno. Sama historie nám to ukázala už mnohokrát.

Právě dvacáté století je toho odstrašujícím příkladem. Jak se nechovat k lidem odlišným a slabým.

Za socialismu a vlády komunistů byli nejen senioři, ale i handicapovaní zavíráni do domovů důchodců a všelijakých ústavů. Budovy stáli na okrajích měst a vesnic. A to jen proto, aby na takové občany nebylo vidět. Společnost je vytěsnila. A je to tak i nadále. Jen se o tom nemluví. Až na výjimky.

A to ani nemluvím o tom, co se dělo ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Za vlády nacistů v Německu. A v době války v Evropě vůbec. To snad už ani není třeba zdůrazňovat. Tolik toho bylo popsáno a řečeno. A nepoučili jsme se. Jak smutné.

S radostí jsem v roce 1990 uvítala otevření všech tehdejších zařízení. A hlavně otevřenou debatu o tom, jak vše vypadalo v oné šedé minulosti. A především směr, kam bychom se měli ubírat v budoucnu. V nelehkých podmínkách o nápravu usilovali nejen odborníci ale i lidé moudří. Mnoho nadšenců nevyjímaje.

A ejhle! Po neuvěřitelně dlouhé době se dozvím, že potřební lidé v této společnosti opět nemají místo. To jsme neudělali za ten dlouhý čas několik kroků dopředu, ale mnoho zpět.

Svět politiky na jakékoli úrovni sleduji jen zpovzdálí. Jako pozorovatel. Je to různé. Někdy jsem v šoku. Jindy se bavím. Nenechám si negativitou otrávit svůj svět. Nemám nic jiného, jen ten selský rozum.

Ale dávno vím, že k prosazení podobných záležitostí, není třeba nic jiného než bouchnout do stolu. Nikoli vypisovat referendum.

To může udělat člověk, který se chce ostatním zavděčit. Být s nimi zadobře. Důvod k takovému jednání asi má. Minimálně voličská podpora do budoucna.

Netušila jsem, že je v naší malé zemi tolik obcí, kde by neměli obyvatelé ani jednoho z prarodičů. Vím, že takoví lidé jsou. Sama mezi ně patřím. Ale skutečně jsem netušila, že nás je tolik.

Co já bych za ty prarodiče dala. Dětem v širší rodině jsem jen tiše záviděla. Viděla jsem totiž jak je to úžasné.

Ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že nemá senior, lidsky řečeno babička a dědeček na světě už co dělat. Že by tu vadili. Přesněji řečeno překáželi. Mají tu totiž své místo jako kdokoli jiný.

Určitě by se dalo diskutovat o tom, jak se mnozí z nich vnímají a prezentují. Ale je to jejich volba. A tu je nutné respektovat.

Jsem si jista, že právě pro vnímání sebe samých jsou senioři vděčným objektem pro různé skupiny lidí. Jsou prostředkem k dosažení jejich zájmů a cílů. A nejsou to jen šmejdi a dezinformátoři. Patří k nim i politici.

Zvláště ti, kteří velmi hlasitě slibují, jak za své občany vše zařídí. Vzpomenou si na seniory pouze v době voleb.

I já jsem volič. Ale vím, že za mě žádný politik nic nezařídí a nikdo mi nic nedá. Musím se spolehnout sama na sebe. Bez nich společnost nefunguje. Žili bychom v chaosu. A to není možné.

Skupina šmejdů na nich chce pouze vydělat. Druhá skupina říká to, co chtějí senioři slyšet. Aniž by o tom oni sami byli přesvědčeni. Naopak. Nepřesvědčují nezištně.

Napadlo mě, jestli za tím celým průšvihem není skrytá ještě jedna věc. Závist.

Ale seniorům není v podstatě co závidět. Tělo s přibývajícím věkem postupně chřadne a je velmi křehké. Navíc hodně bolí.

Pravda je taková. Každý z nich si svůj důchod poctivě odpracoval. Závidět je možno pouze více volného času.

Na celkové atmosféře ve společnosti má podíl kultura veřejného prostoru. Vytváří ji každý z nás. A politici především.

Poslední dobou nejsme schopni jako lidé normálně komunikovat. Ten, kdo s námi nesouhlasí, je okamžitě naším nepřítelem.

Často je slyšet nesnášenlivé výroky vůči druhým. A to i z úst některých politiků. Proč by si občas něco podobného nevyzkoušeli, když za projevy xenofobie a rasismu nejsou žádné tresty. A to na tyto projevy máme paragrafy.

Obecně nám chybí ohleduplnost, slušnost a pořádná míra tolerance.

Konečně bych ti měla povědět, proč ti to všechno vyprávím. Jednoduché.

Vycházím z vlastní zkušenosti. V těch socialistických institucích jsem prožila čtvrtinu svého života. Je dobré, že mi tehdy ve škole nic neodpustili. Jen ten tělocvik… O životě samém jsem však nevěděla nic.

Poslední dobou mám pocit, že ten trend integrace potřebných do společnosti má zpětný chod. Vše se jeví velkým problémem a obrovskou zátěží. Ale já sama neznám lepší způsob, jak se vzájemně obohatit. Naučit se soucitu.

Rozhodnout o jedné skupině lidí negativně dokáže jen hlupák. Ale je pravda, že hlupák neví že je hlupákem. Pro hlupáka je přece každý hloupý. Jak pravý můj milovaný klasik Forrest…

Mnohdy stačí pouhá vteřina a člověku se obrátí život naruby.

Nechce se mi věřit, že by hlasující v referendu netušili, že jednou sami zestárnou. A doufám, že se k nim samým jednou vlastní děti zachovají jinak než oni dnes.

Svými názory a pohledem na svět nechci nikoho poučovat. Přesvědčovat o své jediné pravdě. To mi nepřísluší. Patent na pravdu nemám. O něco podobného nestojím.

Jen jsem si vědoma toho skrytého nebezpečí, které z těchto signálů a celkové atmosféry ve společnosti vyplývá.

Je mi jasné, že to při pohledu zvenčí vypadá jako přehnané. Ale je mi to jedno. Za své názory a postoje se nestydím. Jsem zvyklá být otevřená a mluvit o věcech tak, jak je vnímám. Já už jiná nebudu. Jinak to neumím. Tohle jsem prostě já.

Stáří není nakažlivé. Je to přirozená součást života. Stejně jako rození a smrt.

Mám možná celoživotní sen. Sním o tom, aby celá společnost táhla za jeden provaz. Ve vztahu ke slabším. Přesně tak, jak tomu bylo v pohádce o řepě… Změnit myšlení lidí je pořádná dřina.

Na závěr si dovolím trochu upravit jeden citát. Společnost je přece tak silná, jak se dokáže postarat o své slabé. Nás čeká ještě dlouhá cesta…

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!