Protivná hlavně sobě

Deníčku můj, kdybys jen věděl, jak mi ten čas rychle letí. Poslední dobou mám pocit, že ubíhá stále rychleji. Hodina za hodinou, den za dnem. Je tu pondělí a než se pořádně rozkoukám, tak je tu konec týdne.

Říkám ti to znovu jen proto, aby sis nemyslel, že jsem na tebe zapomněla. To vůbec ne. Opak je pravdou. Nejen, že jsem ti toho hodně slíbila. Už to vypadá, že bych ti mohla vyprávět takřka nepřetržitě.

Vzpomněla jsem si na tebe zrovna nedávno. Když jsem si uvědomila, že bych tou protivnou slepou čarodějnicí mohla být. A to dokonce velmi brzy. Před časem jsem se krátce zmínila o tom, jak bych právě tohle nechtěla. Určitě si na tu poznámku pamatuješ.

A dnes na to trochu navážu. Budu ti vyprávět, jak jsem byla protivná sobě samé. Tak poslouchej!

Mám za sebou takový podivný týden. Možná i pod vlivem teplého počasí jsem byla hodně unavená. A dost možná i pomalejší, než tomu bývá jindy. A nejen to. Pod vlivem drobných událostí jsem byla taková nesvá. Mrzutá. A aby toho nebylo málo, tak jsem se cítila jako ufňukanec. Vnímala jsem, jak při komunikaci s druhými strhávám pozornost hlavně na sebe.

A ještě k tomu všemu jsem byla na sebe hodně naštvaná. Měla jsem na sebe veliký vztek. Po krátké době se mi to stalo podruhé. Překvapilo mě to. Protože něco podobného se mi naposledy stalo před několika lety.

Tehdy to však nebyl vztek, ale přímo nenávist. Nenávist k sobě samé. K vlastní bezmoci.

Velmi dobře si vzpomínám na tehdejší pocity. Bylo to až děsivé. Myslím, že nechybělo mnoho a nikoho bych nepotkávala a neměla bych komu vyprávět. A to ani tobě kamaráde!

A to všechno jsem prožívala jen proto, že jsem měla vyřešit nenadálý problém s technikou. V danou chvíli se mi zdál problém neřešitelný. Bála jsem se svému okolí říci o pomoc. Jak se cítím. Co potřebuji.

Podobné situace mne potkávají i dnes. V první chvíli mám vztek, samozřejmě. Nadávám. Je to přirozené. Dnes už jsem klidná. Žíly mi to netrhá.  Protože už vím, že má každý problém řešení. Vždycky to přece nějak dopadne.

Ale proč ti to vlastně vyprávím. Ještě chvíli vydrž, prosím. Hned budu u konce.

Víš, vztek, který v sobě mám a mířím s ním na sebe, je špatný rádce. I přesto, že se objevuje jen občas a je malý, mohl by mě jednou ovládnout. A to já nechci. Sebestřednost by pak mohla otrávit nejen mne, ale i ten můj malý prostor. Obojí by mě dovedlo k naprosté izolaci a samotě. Já už v ní jsem. Ale tentokrát by si mě nikdo nevšiml. Nikdo by mě nechtěl vidět. A to by mi bylo opravdu líto. To mi věř!

Ale můžu to změnit. Důvod mám. Nechci být protivná sobě, ani svému okolí. Tak mi drž palce, ať to zvládnu!