O domě a sebestřednosti(domnělé)

Deníčku můj, znovu na tebe myslím několik dní. Lámala jsem si hlavu nad tím, co budu vyprávět dnes. V hlavě jsem měla znovu několik variant. Budu ti tentokrát vyprávět tak trochu o tomto domě a jiných věcech...

Možná po delší době nebudu dobrým společníkem, ale když se vypovídám, uklidním se. Pomůže mi to. Vím to. S něčím podobným mám dlouholetou zkušenost. A budu zase tím pravím pohodářem, jak o sobě s oblibou říkám. Jen doufám, že tě neodradím a zůstaneš i nadále mým dobrým přítelem.

Nechci být ufňukaná. Vlastně to ani pořádně neumím. Ale i mně je někdy dost těžko. Jsem přece jen člověk. Tenhle pocit neklidu mě drží od poloviny týdne. Tak poslouchej. Začnu od Adama.

Již víc jak deset let bydlím samostatně. V nájemním bytě. Ale to už asi víš. Mými sousedy jsou senioři a lidé s handicapem. Vozíčkáři. Tedy lidé se sníženou pohyblivostí a soběstačností. Prakticky nikdo z nás se neobejde bez podpory a pomoci druhých lidí.

Myslím, že právě kvůli koncentraci tohoto typu lidí, je tento dům nazýván domem zvláštního určení. Musí být proto dostupný jednotkám integrovaného záchranného systému. Hasičům, lékařům i policistům. Nikdy se nezamyká. Ale proto ti to nevyprávím.

Když budeš trpělivý, tak se dozvíš. A já jen doufám, že budu co nejpřesnější... Tak poslouchej a nevyrušuj.

Jako každý nový dům měl i tento své nedostatky. A ty se nejlépe odstraňují za “plného provozu“. Byly to takové drobné vychytávky. Zkvalitnily v drobnostech život a fungování domu pro všechny. Svícení na chodbách. Pomocí čidel, reagujících na pohyb. Otevření dalších těžkých dveří přímo v domě. A nakonec otvírání vstupních dveří přes „dálkové ovládání. Vhodné hlavně pro vozíčkáře. Manipulace s dveřmi a vstup do domu byl tak mnohem snazší. A hlavně otvírání dveří tak fungovalo několik let bez větších problémů. Donedávna. Před několika týdny správce domu rozhodl o tom, že bude v domě nainstalován elektronický vrátný. Dveře už se tedy otvírají pouze na zazvonění nebo vložení plastového kolečka. Je to skvělé. Ale z mého pohledu nesmyslné. Ve výsledku si nejsem tak docela jista, kolik dobrého nám to přinese. A to nejsem příznivec katastrofických scénářů.

Možná se ti zdám negativní. Omlouvám se za to. Ale už na začátku svého povídání jsem upozorňovala, že nebudu dobrým společníkem. Právě proto, že je tu takové, svým způsobem specifické, složení obyvatel, tak je tu zvýšená koncentrace lidské sebestřednosti. Dobře vím, proč to píšu. Také jsem si tím prošla. Nevíš, co si pod tím máš představit? Ráda ti to objasním. Tak poslouchej! Je to soustředěnost pouze na svou osobu a dávání najevo, že je ten druhý povinen, protože dotyčný je senior, případně člověk s handicapem.  Takový nejsou určitě všichni, ale na celkový počet přibližně 45 obyvatel, je jich opravdu dost. Toto celé ti vyprávím s vědomím, že každý z nás to děláme v životě tak, jak nejlépe umíme. Ale abych se do toho nezamotala jako do pavučiny. Proč ti to všechno vyprávím?

Mám podezření, že změny byly provedeny na nátlak několika jednotlivců. Vozíčkářů. Víš, hodně jsem o tom přemýšlela. A byla bych nerada, kdyby sis myslel, že jim závidím. Vůbec ne. Jen sama raději nedomýšlím, jaké požadavky se mohou objevit příště. A že by se jistě nějaké ty „nesmysly“ našly. Uvědomuji si totiž, že takovéto ustupování několika jednotlivcům může nakonec uškodit nám všem. Sebestředný člověk totiž nezná hranice. Protože vidí jen sebe, tak své požadavky neustále jen stupňuje. Může se stát, že pohár trpělivosti správci domu jednou přeteče. A když budeme opravdu potřebovat pomoc, vykašle se na nás. Právem. Nejsmysluplnější investicí poslední doby bylo namontování protipožárních hlásičů do všech bytů. Kdyby tu nebyly, tak jsem ti už nikdy nenapsala.

V životě jsem se vždycky musela přizpůsobit okolnostem. Nikdy to nebylo jinak.

A jak je to s dveřmi. Při vstupu do domu musím stát dostatečně stranou, jinak mě otevírající se dveře doslova „vykopnou“ z vozíku. Taková je jejich síla.

To jsem se zase rozepsala. Nezlob se, prosím.