Nikdy nezapomenu

Deníčku můj, věř si tomu nebo ne, ale nezapomněla jsem na tebe. Jen nejsem schopna dokončit to, co mám rozepsané. Prostě jsem se nemohla soustředit a nalézt ta správná slova.

Celý týden v sobě cítím takový zvláštní neklid. Kladla jsem si otázku, čím to asi může být. Napadly mě tři věci, které by tento stav mohly způsobit. Ráda ti je prozradím. Přečtená kniha, moje vlastní hlava a vůbec celková situace...  Možná to byla i předzvěst pátečních zpráv.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Vždyť komu jinému už bych to měla říct. Mám v sobě bolest a smutek zároveň.

Dozvěděla jsem se, že předešlý den zemřela moje přítelkyně Bohunka. Moc ráda bych ti o ní chvíli vyprávěla. Tak poslouchej!

Poprvé jsme se spolu potkaly ve středisku „Sola fide“ v Janských Lázních. V roce, kdy jsem se rozhodla učinit ten nejtěžší krok svého života. Osamostatnit se. Vstoupit na naprosto neznámou půdu.

Na naše první setkání nikdy nezapomenu. Viděla jsem starší ženu s bílými vlasy. Upoutala mě její tvář a oči. V očích měla zvláštní jiskřičku a ve tváři klid. S něčím podobným jsem se do té doby nesetkala. Ani potom.   

Potkávaly jsme se spolu denně. Týden. A možná už právě tehdy bylo to maličké semínko přátelství zaseto.

Za dlouhé roky jsme se osobně setkaly přibližně šestkrát. Na podobných akcích jako byla ta první v Sola fide. Více nám nedovolilo pohybové omezení a vzdálenost. Naposledy jsme se setkaly osobně před šesti lety. Tam, kde jsme se potkaly poprvé.

Pak došlo ke zlomovému bodu v naší vzájemné komunikaci. Začaly jsme spolu udržovat pravidelný telefonický kontakt. Časem jsme si pro sebe vyhradily pondělí odpoledne. Vedly jsme spolu dlouhé rozhovory. Prakticky o čemkoli. Obě jsme se na tato naše setkání po telefonu těšily. Postupně se prohlubovala nejen vzájemná důvěra, ale i ten dar přátelství.

Byla člověkem laskavým. Velmi často mi říkávala, že má ráda můj smích. Tvrdila, že jí vždy moc potěší a zvedne náladu. A nejen smích. I rozhovor se mnou.

Často vzpomínala na naše první setkání, kdy jsem byla uzavřeným a ostražitým člověkem. To jsem ještě měla kolem sebe ten krunýř. Bála jsem se k sobě pustit někoho cizího. Bála jsem se, aby další člověk neublížil. Nezklamal.

Upřímně se radovala z toho, jak jsem se změnila. Jejich slov jsem si velmi vážila. Byla pro mě velkou posilou a povzbuzením.

Až postupem času jsem pochopila, z čeho pramení ta její vnitřní síla a vyrovnanost. Neměla v sobě nenávist a zášť. Nezahořkla. A to i navzdory tomu čím prošla. Spolu s manželem a celou svou rodinou. O sobě nikdy moc nemluvila. Neměla potřebu. Vyprávěla spíše příběhy jiných té doby. Doby totality. Otevřela mi dveře k literatuře a zajímavým osudům dvacátého století.

Svou nemoc nesla velmi statečně. s hlavou vztyčenou. Jako celý svůj život.

Jsem si jista, že odešla z tohoto světa smířená. Nejen se sebou. I s Bohem. A s čistým stolem k tomu. Nikdy jsme spolu o tom nemluvily. Ale něco podobného by pro ni bylo charakteristické.

Deníčku můj, možná ani netušíš, jak moc je mi smutno. A ještě dlouho bude. Ale ty vzpomínky mi už nikdo nevezme. Ani ten zloděj čas!

Mohu děkovat Bohu nejen za to, že jsem v životě potkala právě ji, ale také za dar mnohaletého přátelství.

Milá Bohunko, měla jsem vás moc ráda. Budete mi moc chybět. Nikdy na vás nezapomenu. Čest vaší památce!