Nemocnice strašákem

Deníčku můj, nemusíš se bát, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Opravdu ne. To není možné. Hodně se mi po tobě stýskalo. A stýská. Možná ani netušíš, jak moc mi chybíš.

Chtěla jsem ti vyprávět něco nového mnohem dříve. Ale na nějaký plán nemohu ani pomyslet. Vše dopadne úplně jinak. Pokaždé. Taková je moje realita.

Vyprávím ti ráda. Myslela jsem na tebe už na začátku roku. Lámala jsem si hlavu o čem bych ti měla vyprávět tentokrát. Dlouho jsem na to nemohla přijít. Ale když se objevily nějaké ty zdravotní neduhy, bylo mi to jasné.

Po zdravotní stránce je mi mnohem lépe. Ztracená energie se mi vrací pomalu zpět. Ale aby toho nebylo málo, nepřichází mi pod prsty ta správná slova. Pomyslné klubko slov se rozmotává velmi pomalu a těžce. Hodně mi to drhne. Ale kdy ne.

Poslední dobou se vymlouvám nějak často. Stále hledám důvody, jak něco nejde. A to říkám, jak to nemám ráda. Ale o tom to dnes nebude.

Vidím, jak jsi nedočkavý. Drž mi palce, abych se vyjádřila, jak to cítím. Budu to potřebovat. A tiše poslouchej!

Zpočátku jsem vůbec netušila o čem by to dnešní vyprávění mohlo asi tak být. Chvilku jsem měla pocit, že mi došla inspirace. Jsem člověk realista. Proto je mi jasné, že i k tomu jednou dojde. Ale zatím jsem ráda, že tomu tak není. Těší mě, že jsem v tobě našla tak dobrého a trpělivého přítele a posluchače. Ale abych se do toho všeho zase nějak hloupě nezamotala…

O čem ti budu vyprávět tentokrát mi došlo téměř okamžitě. V lednu se objevily zdravotní problémy. A bylo toho více. Nejdříve to byly problémy s nohou. Téměř po roce se objevilo to samé jako před rokem.

Ihned jsem se nechala ovládnout strachem z pobytu v nemocnici. Po těch zkušenostech z posledních dvou let by nebylo divu. Věděla jsem, co nechci. Proto jsem vše včas řešila s lékařem.

Paní doktorka se objevila u mne doma a zdálo se, že jí nebudu dlouho potřebovat. Už při této návštěvě doma jsem se zmínila i o jiných problémech, které se objevují. Ale vypadalo to, že to zvládnu. Nepřikládala jsem nastupujícím potížím s polykáním takovou závažnost.

Jediné, co jsem tušila, bylo, že je třeba jíst pomalu…Situace se zhoršovala tak rychle, že jsem během několika dní přestala jíst. Nemohla jsem polykat. I tady se mi honilo hlavou všechno možné. Nejen, že jsem ve své hlavě viděla všelijaké scénáře a nechala jsem se ovládnout ještě větším strachem.

Nakonec jsem na urgentu nemocnice skončila jako dehydrovaná. Ale po několika hodinách na příjmu jsem se vrátila domů a nadále statečně tzv. „bojovala“ se zažívacími problémy.

K potřebným lékům jsem se dostala až po víkendu. A během několika dnů jsem absolvovala vyšetření. Hrozně jsem se bála. Nikdy jsem na ničem podobném nebyla.

Dostala jsem léky a na další kontrole se uvidí.

Hlavní závěr pro mě samotnou je, že jsem se vrátila do dětských let. Tedy aspoň momentálně si tak připadám. Věkem už k tomu nemám zase tak daleko. Čas rychle uteče, a i já za nedlouho budu seniorem. A ten je v podstatě stejně křehký jako malé dítě. Paní doktorka mi naordinovala jíst mixovanou stravu. Každý den mám v bříšku jako v pokojíčku… Je úžasné, když člověk může jíst všechno.

Dovedu si docela dobře představit, co se tobě samotnému při poslechu mého vyprávění honí hlavou. Svoje důvody ti ráda objasním. Však ti něco podobného slibuji dost dlouho. Jen si vzpomeň…

Pobytu v nemocnici jsem se bála vždycky. Už jako dítě. Ale to k tomu věku patří. V době mé ho dětství navíc nebylo možné, aby byl s malým dítětem v nemocnici i rodič. A určité obavy jsem měla i v dospělosti.

Obavy se stupňovaly s přibývajícím věkem. Vliv na to měla nejen zhoršující se tělesná hybnost, ale i moje slepota. Když jsem si občas představila a uvědomila, co by mohlo nastat při případné hospitalizaci, bylo mi špatně. Braly mě mrákoty. A jak se před dvěma lety ukázalo, nemýlila jsem se. Bohužel. Neumíš si představit, jak bych si přála, aby tomu bylo naopak.

Věděla jsem, že pobyt ve zdravotnickém zařízení nebude procházka růžovým sadem. Už z principu to takové být nemůže. Jako pacienti tam přicházíme se svými bolestmi a neduhy. Jediné, co se dá na takovém místě očekávat je snad jen ta úleva od bolesti. Navíc dospělý člověk velmi dobře ví, že na jakémkoli místě a instituci potká lidi různé. Nemocnice toho nejsou výjimkou. Jediné, čeho by člověk tak nějak přirozeně očekával ve větší míře je empatie a porozumění…Zdálo se mi, že právě tohoto je tam velký nedostatek. Tedy aspoň já jsem měla takový pocit.

Opravdu jsou tam lidé různí. Mezi množstvím pracovníků se najdou i lidé vlídní a ochotní. Pokud jsem se s někým takovým setkala, zase jsem se chvilku cítila jako člověk. Ale jelikož se bez pomoci druhých lidí neobejdu, setkávala jsem se spíše s tou neochotou. Pokud nejsem ve svém prostředí, stávám se stoprocentně závislá na svém okolí. Nejinak tomu bylo i v nemocnici.

Jako ležící jsem byla závislá na zdravotnickém personálu. Aniž by člověk chtěl, okamžitě je uveden do tvrdé reality. Ze všeho nejdřív je třeba zjistit, jak to na daném oddělení chodí, jinak může člověk tvrdě narazit.

Na běžných odděleních nemocnic je situace trochu lepší. Na odděleních Léčeben dlouhodobě nemocných a Odděleních následné péče už je to o něčem jiném.

Právě tam je třeba vědět a znát tamní zvyklosti i jakýsi řád. Člověk může mít na něco požadavek teprve tehdy, kdy je na to ten správný čas. Jinak se setká s velkou nevolí. A to hlavně pacient, který je plně odkázán na druhé.

Sama nikdy nezapomenu na „zážitky“ z pobytu ve dvou LDN z posledních dvou let. Člověk se stává téměř okamžitě jakýmsi nárazníkem frustrace pracovníků. Ta se projevovala nechutnými a naprosto nedůstojnými komentáři nad lůžkem pacienta. Ponižováním a řevem. Hned na počátku pobytu byl většinou pacient okřiknut. Dle mého názoru je to jakási metoda zastrašení. Když se člověk bojí, nic nechce. Případně jen minimum. Lidově řečeno, neotravuje.

Moc dobře vím, co říkám. Často jsem byla očitým svědkem podobného jednání s ležícími. Mnohdy bylo třeba se pořádně kousnout do jazyka, abych se nenechala vtáhnout do problému. Věděla jsem, že mohu hájit jen sama sebe.

Nebyla jsem však jen účastníkem, ale přímo terčem podobných útoků. Stálo mě to nejen hodně sil a odvahy, ale i nejednu slzu. Přišla jsem se do nemocnic zotavit a trošku „postavit“ na nohy a musela jsem najít mnohem více energie, než jsem si myslela.

Při těch slovních útocích a nechutných komentářích jsem si mnohokrát kladla jednu otázku. Možná i víc. Jedna z nich byla asi tato: Proč jsem se narodila a tolik se v životě snažila, abych se dostala tam, kde jsem.

Když jsem to všechno musela poslouchat, připadala jsem si jako někdo, kdo jen obtěžuje a dělá ty problémy. A to nejsem ten, kdo stále něco potřebuje. Netoužím být středem pozornosti. Ale na druhou stranu jsem si dobře vědoma, že i mě samé je někdy až příliš.

Nic nepovažuji za samozřejmé. Nemám problém poprosit a poděkovat. A přesto.

Důvodem takového zacházení a jednání bylo jedině to, že jsem byla ležícím pacientem. Tím pádem se mnou bylo více práce.

V těchto tzv. „konfliktních“ situacích jsem se cítila zranitelná a křehká. Vše umocňoval navíc i pocit ohrožení. Neměla jsem pod kontrolou prostor kolem sebe. Mnohokrát jsem si byla vědoma, že k nějakému fyzickému ublížení nebylo daleko. Něco podobného se pozná z celkové atmosféry. Zdálo se mi, že mě chrání návštěvy přátel a rodiny.

I když k jednomu malému fyzickému útoku došlo. A to jen proto, že jsem se sestry zeptala, proč na mě řve.

Moje pobyty v nemocnici pro mě byly psychicky velmi náročné. Musela jsem být stále ve střehu. Jelikož jsem realista, byla jsem připravena na všechno možné. Ale na podobné jednání a zacházení s člověkem obecně jsem připravena nebyla.

Byla jsem v šoku. Od svého osamostatnění jsem se s podobným jednáním nesetkala. Nejsem na to zvyklá.

Určitě bys moc rád věděl, proč ti to vyprávím. A opět tak ze široka. Ráda ti to prozradím. Je to v podstatě velmi jednoduché. Potřebovala jsem se vypovídat. Odložit to, o čem tak často přemýšlím. Je to něco, co se mě bytostně dotýká. Možná ti to všechno zní neuvěřitelně. Ale nemám důvod lhát. Mnohokrát jsem měla na toto téma rozepsáno, ale vždy jsem byla velmi osobní a cítila jsem, jak je to špatně. Nechtěla jsem být útočná. Sobě bych tím nepomohla. Cítila jsem, jak mi právě takový postoj bere mnoho energie. Mé zážitky mi jen potvrdily, proč jsou pro mě nemocnice strašákem.

Na druhou stranu jsem si velmi dobře vědoma, jak je práce u lůžka náročná. A to po všech stránkách. Zrovna tak je mi jasné, že je pracovníků málo. Zvláště těch kvalitních. Ale takový argument pacienta nezajímá. Oprávněně ho zajímat ani nemusí.

Nedokážu si představit, co by nastalo, kdyby se stejným způsobem jednalo s rodinnými příslušníky zdravotnického personálu. Tak, jak jsem to zažila já i mnoho jiných přede mnou a po mně.

Nikomu to nepřeji. Ale čas běží tak rychle. I z personálu budou jednou pacienti.

Poslední dobou často slýchám, jak postupně nastanou změny a péče o pacienty se celkově zkvalitní. Pokud se o něčem podobném uvažuje, je to jen chvályhodné.

Ale jsem si jista, že by se nemělo zapomenout především na člověka samotného. Každý z nás zůstává člověkem do posledního vydechnutí. Není třeba se nad pacientem rozplývat, ale jednat s ním slušně a zachovat jeho důstojnost. Za všech okolností.

Tak tohle jsem zase já po tak dlouhé době. Zdá se, že jsem to dnes kapánek přepískla…

Proto ti děkuji za velkou trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!