Nejen o Praze

Deníčku můj, konečně se dostávám k novému vyprávění. Myslím na tebe několik dní. Měla jsem opět rozepsáno. Ale znovu jsem se nechala ovládnout různými příběhy. A do těch já se umím ponořit velmi rychle. To už dávno víš.

Chtěla jsem se posunout ve vyprávění, ale zničila mě nesnesitelná bolest zad. V tu chvíli jsem byla ráda, že prostě jen existuji.

Litovat mně nemusíš. To nemám ráda. Chci tě jen ujistit, že jsem na tebe nezapomněla. To opravdu nelze.

Dávno vím, o čem ti budu vyprávět tentokrát. Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Před časem jsem se ti zmínila, jak se velmi rychle může něco změnit. Přijde čas, kdy nebudu moci zůstat ve svém bytečku. Na místě, kde jsem doma. Kde jsem před mnoha lety tak rychle zapustila kořeny.

Jsem realista. Nemaluji si svět na růžovo. Na jaře jsem si podala žádost do pobytového zařízení.

Byla přijata velmi rychle. Podána jako preventivní. Potřebuji mít ve své situaci krytá záda. Buduji řešit, až to bude nutné. Ale člověk nikdy neví…

Pobytové zařízení pro lidi jako jsem já je v Praze. Jmenuje se Palata. Na konci měsíce října jsem se tam byla podívat. I když nic nevidím. To je odvaha, co? Ale nějak atmosféru nasát musím.

Nebyla jsem v tom sama. Měla jsem bohatý doprovod.

Cesta pro mě byla sice dost náročná, ale ničeho nelituji. Stálo to za to. Dobrý dojem jsme si odnesli všichni. Tedy aspoň doufám. Můj doprovod to měl navíc umocněné tím, co viděl.

Je to pobytové zařízení s dlouholetou tradicí. Ta sahá do konce devatenáctého století.

Samotný objekt je zasazen do krásného prostředí. Je to ostrov zeleně a klidu. Opravdu příjemné místo. Hlavním kritériem pro přijetí je zraková vada. Dnes jen vylepšují, co mohou nabídnout.

Na místo setkání jsme dorazili v devět hodin dopoledne.

Přestože byla dopolední hodina, všude panoval naprostý klid. Žádný chaos. Stres. Křik. Úplně mě to ochromilo. Byla jsem tím naprosto fascinována. Něco podobného zažívám i doma. Proto jsem tu tak spokojená.

Opak toho, co jsem zažila v nemocnicích. Hluk a nepředstavitelný stres. A to se tam má člověk obecně zotavit. Nabrat nové síly.

Po návratu domů jsem měla o čem vyprávět. Dojmů bylo opravdu mnoho. Nejen svému okolí. I sestře. Svým nadšením jsem některé lidi nepřímo donutila podívat se na fotografie.

Sestra byla spokojená, že jsem si přivezla dobrý dojem a nadšení. Nenechala jsem si nic pro sebe.

Přišla řeč i na peníze. V podobných situacích není možné se tomuto tématu vyhnout. A tohle byla jedna z nich. Možná jsem ani zdaleka netušila, jakou lavinu svou informací spustím.

Chtěla vědět, jak je to s úhradou pobytu v takovém zařízení. Sdělila jsem, jaká je realita. Okamžitě dodala, že já asi takový důchod nemám. Její domněnku jsem potvrdila. Ale hned vzápětí jsem řekla, že mi z mého invalidního důchodu musí zůstat patnáct procent. Rozdíl uhradí buď klient sám, rodina nebo stát.

V ten moment jsem se obratem dozvěděla, že žádnou rodinu nemám. Jsem přece sama. Takováto reakce mě zaskočila. Nevěděla jsem, co na to říct. Chvilku jsem mlčela. Vypadalo to, jako by na druhé straně telefonu nikdo nebyl. Po chvíli jsem se rozmluvila.

Snažila jsem se vysvětlit, že je to tak správně. A bylo úplně jedno, zda jsem argumentovala zákonem nebo vyhláškou.

Sestra neopomněla dodat, že o takové správnosti přesvědčena není. Dle jejich slov je to prostě špatně. A ona mi žádné peníze sama dát nemůže. Dokonce udala i konkrétní částku. Sdělila mi, že by se něco podobného nelíbilo ani ostatním sourozencům.

Hlavou mi proběhlo všechno možné. Mnoho otázek. Prakticky celý život. Vzpomněla jsem si i na maminku.

Měla jsem pocit, jako by mi do pomyslné mozaiky života zapadla poslední kostička. Věděla jsem, že se nemýlím.

Slovo peníze se táhne mým životem jako červená nit. Je to takové moje vděčné téma. A možná i věčné.

I přes ten šok a pocit velké ostudy jsem sestru uklidnila, že dlouhé roky dělám všechno proto, abych byla finančně soběstačná.

Téměř vzápětí mi bylo jasné, že můžu zůstat v klidu. Ten pocit ostudy totiž nepatřil mně.

Nepopírám, že jsem zprvu byla skutečně v šoku. Opravdu jsem nevěděla, jak na to reagovat. Podobná slova jsou totiž naprosto nečekaná. Měla jsem o čem přemýšlet.

To jsem opravdu udělala. A pochopila jsem. Prozradím.

Mohu s klidem říci, že vše vyvolalo úsměv na tváři.

Ať už si to moji sourozenci uvědomují nebo ne, jsem jejich sestra. A nejmladší k tomu. Moc dobře vím, že do rodiny patřím. Nikdo mi ji neodpáře. Nevybrala jsem si ji. Jen jsem se do ni prostě narodila.

Kdybych věděla, co mě v životě čeká, nespěchala bych. Počkala bych celých devět měsíců. Asi jsem se nemohla dočkat. Už tehdy jsem pravděpodobně byla zvědavá a zvídavá. Zůstalo mi to do dnešních dní. Právě tohle dnes říkám s humorem sobě vlastním. A s úsměvem na tváři.

Život jsem neměla jednoduchý od prvního nadechnutí. Nikdy jsem neměla na růžích ustláno. Jinak tomu nebylo ani na prahu dospělosti.

Po patnácti letech jsem se vrátila zpět do rodiny. Nic nebylo takové, jak jsem si vysnila. Realita byla úplně jiná.

Uběhlo hodně vody, než jsem pochopila, jak skutečný svět funguje. Na svět kolem a život sám jsem byla sama. Na rodinu jsem se spolehnout nemohla. Učila jsem se spoléhat sama na sebe a v případě potřeby požádat o pomoc svých pár přátel a známých. Rodina se o mě opřít mohla. A někteří to dělali docela často. A jen v tu danou chvíli věděli, kdo jsem. Dokonce mi říkali, jak mě mají rádi.

Mám za sebou opravdu pestrý životní příběh. A jsem si jista, že pestrý bude až do samého konce.

Mám ho ráda. Na nikoho se nezlobím. Necítím zášť. Bolest. Proto mohu vyprávět. Případně aspoň naznačit.

Bez tohoto svého příběhu bych nebyla tam, kde jsem. Kdo jsem.

Vše mě stálo mnoho slz. Bolelo i to moje smíření. Ale celým svým příběhem a jeho přijetím jsem neztratila. Spíše naopak. Získala. Svobodu a životní sílu.

Chyby jsme dělali v rodině všichni. Jinak jsme to neuměli. Platí to i pro život obecně.

Abych nezapomněla. Dlužím ti ještě takový malý detail. A proto ti to všechno vyprávím. A ještě k tomu tak ze široka.

Před mnoha lety jsem pochopila, že se musím v životě spolehnout ve všem jen na sebe. Nikdo to za mě neudělá. Nikdo za mě nic nezařídí.

Proto jsem se naučila šetřit a hospodařit. I s penězi. Nemohla jsem se spolehnout na rodinu. Ani na okolí. Na to, že mi někdo něco dá jen proto, že mám nějaký handicap. Takhle to v životě nefunguje.

I to šetření hodně bolelo. Ve svých začátcích jsem byla samý dluh. Ale i to stálo za to. Přineslo to své ovoce.

Moje rodina, kterou dle sestry nemám, nepochopila, že je mám všechny dokonale přečtené. Natož aby pochopili něco jiného. Třeba to, že nic neočekávám a nechci. A hlavně to, že se na ně nezlobím. Rodinu si člověk nevybere. Do té se narodí. A bez té mojí bych opravdu nebyla tam, kde jsem.

Taková jsem já. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že se smířím se sebou. Už se mi nechce bojovat. Nemám sílu. Energii potřebuji jinde.

Ale pro dnešek jsem toho napovídala už dost.

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!