Jiskřička

Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Dovedu si představit, jak se divíš. Nepřekvapilo by mě, kdyby ses na mě zlobil. Natož, kdybys se mnou nechtěl nic mít.

Už nikdy neslyšet žádné moje vyprávění. Opravdu bych tomu moc dobře rozuměla. Chápala bych to.

Těžko se mi hledají další slova. Možná ani netušíš, jak moc se stydím za to moje dlouhé mlčení.

Chtěla jsem ti vyprávět mnohem dříve. Nepodařilo se. Taková je moje realita.

Přiznám se, že už si ani nepamatuji, jaké téma jsem tenkrát zamýšlela. Teď už je to v podstatě jedno. Ale je mi jasné, že by to bylo mnohem optimističtější, než tomu bude dnes.

Znovu budu velmi otevřená. Povím ti, jak jsem se cítila. Jak je to se mnou dnes. Jinak už to ani neumím.

Srovnám si myšlenky a uleví se mi. Nepotřebuji nic jiného než dobrého posluchače. A upřímně, stále neznám nikoho lepšího, než jsi ty sám. Tak poslouchej!

Mám za sebou takové divné období. Nikdy by mě nenapadlo, že si sama dokážu zadělat na tak velký zdravotní problém.

Všechno začalo takovým nevinným způsobem. Obyčejnou bolestí nohou.

Nechodím. Ale takovou bolest nohou bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Bolest byla nepředstavitelná. Nesnesitelná. Nemohla jsem se vůbec hýbat. A pokud přece jen, tak přes velkou bolest.

Nemohla jsem se ráno přesunout z postele na vozík. A o dalším pohybu během dne ani nemluvím. Vše mi trvalo minimálně půl hodiny. Pomalost už je trvalou součástí mého každodenního života. Pomalu ale jistě si na všechno zvykám.

Ale tohle bylo příliš i na mě. Nohy mě bolely úplně celé. Nemohla jsem se na nich vůbec udržet. Byla jsem přesvědčená, že jsem si vše způsobila nedostatečným odpočinkem. Mně samotné důvod nepřipadal tak docela nepravděpodobný.

Až o několik dnů později jsem pochopila, jak hluboce jsem se mýlila… Bolest nohou mé tělo naprosto ochromila. Úplně ztuhlo. V danou chvíli jsem měla pocit, že je stoleté.

Kdyby to byla ale jen ta bolest. To by se snad dalo nějak vydržet. Přetrpět.

Takřka vzápětí mě ovládly i ty mé strachy. Takže netuhlo jen bolestí, ale také strachem.

Měla jsem velké obavy, že nezvládnu nutnou soběstačnost. Bála jsem se, že se mi něco přihodí. Obrovskou obavou jsou pro mne pády. I přesto, že už padat umím.

Objevily se i jiné myšlenky.

Hlavou se mi začal honit scénář, co nastane, když nebudu zvládat sama sebe. Obavy, že už nebudu moci být tam, kde mám hluboké kořeny. Ve svém bytečku. To by byla moje konečná. Na klidu jako takovém to opravdu nepřidá…

A aby toho opravdu za poslední týdny nebylo málo, tak jsem docela nedávno musela řešit nepříjemnou situaci. O víkendu.

Když jsem si uvědomila, že to sama nezvládnu, měla jsem hrozný vztek. Nadávala jsem. Velmi jadrně. Nahlas.

Prakticky vzápětí jsem propadla naprostému zoufalství a bezmoci. Uvědomila jsem si, že už v sobě nemám sílu ani chuť podobné situace řešit. Jak se mi do podobných situací nechce. Nebaví mě to.

Měla jsem sto chutí někam zalézt a už se nikdy neobjevit. Zmizet ze světa. Ztratit se. Nedělat a nesnažit se naprosto o nic. Neusilovat.  Hodinu jsem probrečela.

Pomoci jsem se dočkala, samozřejmě. Jak jinak. Ale svým konstatováním jsem pečovatelce vyrazila dech. Na podobné stavy u mě nikdo není zvyklý.

Neměla jsem na mysli nějaké sebezničení. Páchat sebevraždu a podobné věci. Prostě se jen vypařit. Zmizet. Od všeho a všech se odstřihnout…

V daný moment jsem opravdu neměla sílu ani chuť. Vše mi připadalo naprosto zbytečné. Marné. Neviděla jsem světlo na konci tunelu. Neviděla jsem smysl. Neměla jsem tu svou jiskřičku. Už se mi nechtělo vstát.

Když mi bylo nejhůře, vzpomněla jsem si na dvě dávné situace. Na dobu svých začátků v tomto domě a dobu svého života, kdy bylo opravdu zle.

Vzpomněla jsem si na větu mého kamaráda z doby, kdy jsem vážně uvažovala, že tento dům opustím. Byla jsem tehdy pod velkým tlakem. Nevěděla jsem, jak to jinak řešit. Prohlásil, že by můj odchod považoval za svou vlastní prohru.

Takřka vzápětí jsem si vybavila obraz mého bývalého faráře a sebe samé při rozhovoru. Právě v době, kdy mi bylo v životě nejhůř. Tehdy jsem se neobešla bez duchovní podpory a povzbuzení.

Okamžitě mi došla jedna věc. Nemůžu se vzdát. Rezignovat na život. Zradila bych především sebe. A ten kus cesty, který jsem v životě ušla. Mohu se opřít nejen o své opravdové přátele, ale hlavně o to, co mám v sobě. Jen to znovu pro sebe objevit a oživit. Pojmenovat problém.

Taková jsem já. Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!