Jen poděkování

Deníčku můj, věř si tomu nebo ne, ale ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Právě naopak. Myslím na tebe už dlouho. Dokonce se mi po tobě stýská.

 Není divu. Vždyť už je to zase tak dávno, co jsem ti naposledy vyprávěla. Nebudu se vymlouvat na svou pomalost. Ta už je realitou.

Mám za sebou několik náročných dní. Po delší době jsem si připadala jako na kolotoči. Nestačila jsem se divit. Všechno bylo tak rychlé. Měla jsem pocit, že se mi to zdá.

Když to bylo za mnou, byla jsem ráda, že mohu vydechnout. Chvíli nemusím nic řešit. Potřebovala jsem se uklidnit. Načerpat zpět ztracenou energii.

V takových chvílích se ráda nořím do různých příběhů. A je úplně jedno, zda jsou knižní nebo hrané. Opravdu se jen ponořím do příběhu. Na nic nemyslím. Úplně vypnu. Užívám si samoty.

Ale abych se dostala k tomu, co ti chci vyprávět. Jak tě znám, jsi už jistě velmi nedočkavý. Tak poslouchej!

Už několikrát jsem ti vyprávěla o různých situacích, které zažívám. Je z nich naprosto jasné, že se bez pomoci druhých neobejdu. Jako nevidomá vozíčkářka zcela jistě. A nejinak tomu bylo i na konci měsíce srpna. Byla to katastrofa.

Doma to vypadalo jako za časů biblické potopy. Voda byla všude. A jen díky pohotovému zásahu všech momentálně dosažitelných rukou a nohou jsem nevytopila sousedku. Je to opravdu malý zázrak. A pak že se v dnešní době nic podobného neděje.

Nevěřil bys, jak jsem byla naivní. Myslela jsem si, že neodtékající WC vyřeším pouze za pomoci pečovatele. A jako naprostý laik jsem dávala hloupé rady. Kdybych chtěla, mohla jsem si zdarma zaplavat. Ale jako správný neplavec bych se spíš utopila.

Pochopitelně to chtělo odborníka. Řemeslníka. Instalatéra.

Přišli téměř okamžitě a problém vyřešili.

Jakmile si pan šéf uvědomil, u koho to vlastně jsou, tak jen suše konstatoval: Jo, to je tahle paní…? Tak pro tu já nepracuju…

Znají mne velmi dobře. Byli u mě doma už několikrát. Řešili i záležitosti mnou přímo nezaviněné. Nikdy nezapomněli přijít s humorem. Moc dobře věděli, ke komu jdou. Při otvírání dveří nebo přímo při vstupu do bytu jsem slyšela, že jsem, lidově řečeno, „průserářka“, protože jsem zase něco rozbila. Pokus o humornou obranu byl marný. Oba jen nesouhlasně kroutili hlavou. Nevěřili mi. Jejich práce je vždy precizní. Je to ta dobrá řemeslnická škola.

Ale proč ti to vlastně všechno vyprávím.

To je velmi jednoduché. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy jsem podobné situace zvládala sama aspoň zčásti. Dnes už vůbec ne.

Poslední dobou mám pocit, že se mi ten čas mezi jednotlivými podobnými situacemi zkracuje.

Každá taková nepříjemná záležitost mi dokonale rozhodí celý den. Je to pro mne velmi stresové. Je pravda, že se pomoci vždy dovolám. Každá situace má přece řešení. I ta nepříjemná. Ale…

Mnohdy jsou to situace velmi choulostivé a intimní. Nepříjemné pro obě strany.

V oněch situacích si připadám jako v kotli. Vaří se ve mně mnoho emocí. Hlavně ty negativní. Naprostá bezmoc. Vztek. Nenávist. Zároveň vnímám i svou vlastní křehkost a zranitelnost.

V daný moment jsem odevzdána do rukou pomáhající osoby. Doposud jsem se nikdy nesetkala s dehonestací. Urážením. Ponižováním.

Každý pečovatel je jiný, tak si velmi dobře uvědomuji, jaké jsou to pro ně nepříjemné situace.

Poslední dobou všem přibylo mnohem více práce a já na sebe strhnu pozornost a žádám o akutní pomoc.

Toto se událo v době čerpání dovolených. Sám si tedy dovedeš představit, jak to bylo náročné. A přece jsem se pomoci dovolala. O podobnou reklamu nestojím. Ale stalo se.

O několik dní později jsem se všemu sama dokázala dobře zasmát. Kamarád mi říkal, že se musí přijít podívat na ten můj momentální luxus. Opět mi nestačí to, co mám a musím mít něco extra. Tak jsem s úsměvem dodala, že když o mně nevědí sousedé, musí o mě vědět aspoň pečovatelé.

Celé mě to tak trochu vrátilo do doby ranného dětství. Do doby, kdy jsem nastoupila školní docházku. Do věku šesti let.  Jako malé dítě jsem nastoupila do Jedličkova ústavu v Liberci. Začátky nebyly jednoduché. A pro dítě, které nebylo soběstačné, už vůbec ne.

Tehdy jsem ve všem byla plně odkázána na pomoc dospělých. A pokud ta pomoc v akutních případech nepřišla vůbec nebo pozdě, dopadlo to špatně. Viník se našel vždy. Bylo to to malé dítě. Já. Potom s ním bylo mnohem více práce.

Nedovedeš si představit, co pro mě znamenalo, když jsem se o něco později naučila soběstačnosti. Bylo to pro mě vysvobození. Mohla jsem tak pomáhat i ostatním. Co jsem se naučila tenkrát, využívám dodnes. Jen už vše nejde tak rychle. Ale myslím, že v tomto případě není nic důležitějšího než výsledek samotný…

Ale nesu si sebou i ten stín. Bohužel. Slova, která jsem slýchala za podobné situace v dětství, mám hluboko v sobě. Právě proto se cítím pokaždé v podobných situacích tak trapně a toužím zmizet z povrchu zemského. Jak praví klasik: Nejradši bych se neviděla. Velké štěstí, že se nevidím aspoň v tom zrcadle.

O to víc si stále častěji uvědomuji sama vysokou profesionalitu našich pečovatelů. A já pro ně samotné nemám nic jiného než jen obyčejné poděkování. Poděkování a slušnost. A to i přesto všechno, co nepříjemného se mnou občas zažívají. V tu chvíli se mi to zdá málo. Víc jim opravdu dát nemohu. Doufám, že z mého jednání cítí, jak si jejich práce vážím. 

A tobě, kamaráde, děkuji za trpělivost. Těším se na tebe příště. O čem to bude, vím už dnes. Snad budu mnohem rychlejší. Tak vydrž, prosím!