Jasně a stručně

Deníčku můj, ještě jsem se pořádně ani nerozkoukala a už je tu druhý kalendářní měsíc. Chtěla jsem ti znovu vyprávět mnohem dříve. Ale dlouho jsem nedokázala nalézt ta správná slova.

Zprvu jsem si připadala taková těžkopádná. Pak jsem nevěděla jak dál. Potřebná slova stále nepřicházela. Vždy vycítím, kdy nastal ten pravý čas na vyprávění. Pokaždé se mi po tobě stýská. Mám velkou potřebu se vypovídat. Nejinak je tomu i dnes.

Myslela jsem si, že si budu lámat hlavu o čem by to asi mělo být. Jak jsem se mýlila. Nebylo to třeba.

Ono se totiž toho děje tolik, že je to neuvěřitelné. Budu ráda, až ti to všechno vyklopím.

Mám z toho těžkou hlavu. Potřebuje odlehčit. Jinak hrozí, že už ji dlouho na tom krku neudržím.

Dávno vím, jak dobrý jsi kamarád. A trpělivý posluchač k tomu. Nikoho lepšího nemám. Velice si toho vážím. Moc to pro mě znamená.

Dnes to není obvyklé. Spíš vzácné. Vytrácí se nám slušnost. Normou se stávají urážky a hulvátství.

Je mi jasné, jak jsi nedočkavý. Drž mi pěsti. Přála bych si být jasná a srozumitelná. Že to tak nebude se bojím stále. Tak poslouchej!

Opravdu jsem nemusela dlouho přemýšlet. Událostí je poslední dobou tolik, že se jeden neubrání, aby se k němu občas něco nedoneslo. Na domácí scéně se toho mnoho nezměnilo. Právě naopak. Spíše ještě přitvrdilo.

Po Vánocích jsem zjišťovala, co se děje ve veřejném prostoru. Zhrozila jsem se. Skoro mi vstávaly vlasy na hlavě. Měla jsem pocit, že jsem hluchá. Protože něco podobného se snad v naší zemi ještě nestalo. A pokud přece jen, tak v letech devadesátých.

Moje zdání se nepotvrdilo. Ale zarazilo mě, co jsem sledovala a četla. Nemusím přece mít každou nemoc, která jde kolem… Případně handicap, který by se mohl naskytnout. Už takhle toho mám na svém hrbu dost. Nechci padnout pod tíhou. Někdy přece musím i já mít čas se trochu nadechnout. Odpočinout. No, uznej!

Události sleduji. Aniž bych chtěla. Je to nutnost. Máme po volbách. Novou Poslaneckou sněmovnu, vzešlou z demokratických voleb. Z jejího složení novou vládní koalici. Ale netušila jsem, že jsou zvoleny i děti. Celý život jsem žila v přesvědčení, že kandidují pouze dospělí. Tak jen doufám, že se v tomto případě nic nezmění. Zatím vše vypadá zcela opačně. Někteří jednotlivci se tak totiž chovají. Kopou kolem sebe a křičí.

Dokonce jsem se setkala s názorem, že bylo v posledních sněmovních volbách zvoleno mnoho mladých tváří. Nezkušených. A právě oni prý nejsou lidé na svém místě. Budou s nimi jen problémy. Jak je vidět opak je pravdou. Problémy a ostudu dělají lidé věkem dospělí.

Hodně o tom všem přemýšlím. Stále nemůžu přijít na to, co se za tím divadlem skrývá. Co je ten pravý záměr.

Rychle ti musím povědět dva vtipy. Jinak je zapomenu. Mrzelo by mě, kdyby zapadly. S vyprávěním souvisí. Pobavily mě na začátku tohoto roku. A hodně. V tu chvíli jsem se obávala, abych nespadla z postele. To se nestalo. Naštěstí. Poslední roky toho mnoho nenaspím. Dobrým společníkem je mi rádio. V noci i brzy ráno.

Nemohu si je nechat pro sebe. Byly dobré. Možná jen pro mě. Ale co na tom.

Naše nová vláda uvažuje o tom, že bychom si měli připomínat Den vlajky. Nejsem si jista, jestli to popisuji přesně. Myslím, že už k tomu chybí pouze odklepnutí našimi poslanci. A ke všemu se stal problematický kandidát na ministra zmocněncem.

Když jsem obojí zaslechla v rozmezí několika dní, okamžitě jsem si ulevila větou: „Který hlupák tohle vymyslel?“… Nic lepšího jsem dlouhou dobu neslyšela. Mám radost, že se humor vrací do politiky. To tu nebylo skoro čtyřicet let. Jen politická satira. Začala se možná vysílat před více jak třiceti lety. Humoru je málo obecně. A je to škoda.

Ale teď už vážně. Vypadá to, že věci, které se dějí, zlehčuji. Není to tak. Jsem si vědoma závažnosti. Tohle je jen můj způsob obrany. Abych se pod tíhou informací nezhroutila. Nějak je vstřebala. Nic jiného.

K pochopení různých situací si vystačím se selským rozumem.

Nic jiného nepotřebuji. A právě ten můj instinkt, šestý smysl nebo i ten zmíněný rozum mi říká, že se nic nezměnilo. Je jedno, jak tomu říkám. Už mnohokrát mi vnímavost velmi pomohla.

Opět je vidět, jak jsme se z vlastní, či světové historie, nepoučili. Jako bychom dělali stále ty stejné chyby. Pořád dokola. Na to, abych vše prokoukla nemusím být politolog nebo politik.

Spíš nechtěně a občas sleduji dění ve veřejném prostoru. Prakticky od voleb. Od vyhlášení volebních výsledků. A opakovaně se přesvědčuji, jak jsme nepoučitelní.

To, co tu předvádí naše nová vláda, už tu přece jednou bylo. Pokud jsme to nezažili my sami, tak naše rodiče a prarodiče. Stačí jen ptát se. Číst. Nic jiného to nechce.

Poslední dobou si kladu mnohem více otázek. Mám totiž pocit, že otáčíme naše kormidlo zpět a vracíme se do dob minulých. Do doby totality. Případně do doby nedávné.

Tehdy se odměňovalo podobnými funkcemi, jako je funkce zmocněnce. Je úplně jedno, čeho se zmocnění týká. Je to tak prosté. Není to nic jiného než obyčejná „trafika“.

A to nás onehdy nastupující politická garnitura přesvědčovala, že se nic podobného nebude opakovat. Jak máme krátkou paměť. Je zvláštní, že se nikdo z poslanců neptá, zda je něco takového vůbec možné.

Pravděpodobně si nejsilnější vládní strana od tohoto kroku slibovala, že svého koaličního partnera umlčí. A bude tak klid na práci. A ono ouha. Oni stále zlobí. Nestydí se a svůj nátlak stupňují. Je to nepřijatelné.

I ten nátlak už tu byl. V minulém století. Přesněji řečeno vydírání. Podobné praktiky používali nejen nacisté, ale i příslušníci nechvalné StB. Psychický a fyzický teror. Způsob, jak získávat potřebné informace. Případně další spolupracovníky. Laicky řečeno udavače. Jako ta mafie. Ale co já vím. I nad tím by se dalo uvažovat.

Stejné to bylo i s vyvěšováním vlajky. Neslavili jsme sice památný den, ale vždy se našla nějaká příležitost, aby se tak stalo. Vlajky visely nejen na stožárech, ale i z oken. A nejen tam. Kdo ji nevyvěsil a k naší nepřipojil i tu „bratrskou sovětskou, stal se okamžitě podezřelým. Mohl očekávat nedobré časy. Stal se nepřítelem. Bylo to všude. Nikdo se tomu nevyhnul.

Asi bys rád věděl, proč na všechno jdu znovu tak ze široka. Proč ti to vyprávím. Ráda ti to vysvětlím. Tak ještě chvíli poslouchej!

Začnu od konce. Pokud budeme opravdu slavit takový den a budou se muset vyvěšovat vlajky, dělat to nebudu. Sama to nezvládnu. A nikomu jinému to nedovolím. Sice nevidím, ale pevně doufám, že najdu dost lidí, kteří budou mé rozhodnutí respektovat. Důvod k tomu mám.

. Není v tom nic složitého. K vyjádření hrdosti a úcty nepotřebuji okázalá gesta. A symbol odznáčku na oblečení teprve ne. Je to laciné.

Vše se dá vyjádřit v tichosti. A v mém případě v soukromí. Navíc nejsem přítelem hromadných akcí. Všeho, co je povinné. Jestliže se pro účast na něčem rozhodnu, tak bez nátlaku…Z vlastní vůle.

Jsem hrdá na ty, kteří za tuto zemi neváhali položit život. Na popravené v čase padesáti let totality. Na odsouzené k mnohaletým trestům odnětí svobody za naprosto nelidských podmínek. Navíc bez práva na spravedlivý proces. S předem napsanými rozsudky bez práva na obhajobu. Takoví lidé mají můj obdiv. Přes veškerou trýzeň se nedali zlomit.

Nedávno jsem četla příběh úžasné ženy. Nezlomili ji nacisté ani komunisté. U knihy jsem plakala. Zároveň jsem byla nadšená. Páteř neohnula. Všemu navzdory. Přes všechny útrapy se dožila vysokého věku.

Jasně a stručně. Podobné praktiky, které předvádí malý koaliční partner do dnešní demokratické společnosti nepatří.

Spor o jmenování ministra se dá vyřešit jednoduchou cestou. Podáním kompetenční žaloby. Přesně podle Ústavy ČR. Ale to by si předseda nejsilnějšího hnutí v Poslanecké Sněmovně a navíc i předseda vlády musel zjednat pořádek. Někdy je třeba bouchnout i do stolu. A vše by bylo vyřešeno v mezích slušnosti a bez hluku. Ale třeba má ten hluk něco zakrýt.

Člověk, vyznávající nacistickou ideologii nemůže být ministrem.

Vím, že se opakuji. Nestydím se za to. Je mi to jedno.

Z literatury faktu, vzpomínek pamětníků a filmových dokumentů je mi známo, jak zacházeli nacisté s lidmi nemocnými a s postižením. A nejen s nimi. Bylo to hrůzné.

Za vlády komunistů lidé jako já nedopadli o mnoho lépe. V ulicích byli vidět lidé s lehčími znevýhodněními. Ti ostatní byli zavřeni v ústavech na okraji obcí a měst. Ukryti v budovách za čtyřmi zdmi. Aby nebyli vidět. Soudruzi se nechtěli dívat.

Vím dobře o čem mluvím. Sama jsem to zažila jako dítě. Ale mělo to jedno pozitivum. Naučila jsem se žít se svým postižením. Přesně podle pořekadla: Všechno zlé, pro něco dobré.

Jsem si vědoma, že má slova mohou znít až příliš tvrdě. Možná i přehnaně. Ale je to jen o tom, že už nechci žít v takové společnosti. Ve společnosti, která i mně nezaručí důstojný život a svobodu ve všech směrech. Něco podobného se už nikdy nesmí stát.

Stárnu. Roky mi přibývají a tělo chřadne. Mnoho let jsem musela být ve střehu, abych si zachránila holý život. Myslela jsem si, že už to nebude třeba. Ale omyl. Nebaví mě poslouchat nekonečné hulvátství této vládní koalice. Bere mi to energii. Obtěžuje.

Ozvat se musím. Celková nálada společnosti se mění. Může se promítnout i do mého života. Nevím, co mne čeká. Dnes to jsou cizinci…Kdo v budoucnu?

Ráda bych čas a energii věnovala něčemu hezčímu a smysluplnějšímu. Ale nemůžu. Cítím, že musí zaznít i můj hlas. A to i přesto, že je tak slabý. Kdybych to neudělala, vyčítala bych si to.

Taková jsem já. Jinak to říci neumím. Co nepojmenuji, to si neuvědomím. Ulevilo se mi. Hlava je najednou lehká. To je ta potřeba vypovídat se.

Nikomu svůj pohled na svět kolem sebe nenutím. Netvrdím, že je ten jediný správný. Je můj. Ale to už dávno víš.

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!