Důstojný život

Deníčku můj, jak vidíš, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Však víš, jak ráda ti vyprávím. Nad tím nejnovějším přemýšlím dlouho.

Hlavou se mi honí neustále mnoho myšlenek. Inspirace neutuchá. Hlavu mám těžkou. Obávám se, aby mi samou tíhou nepadala na stranu.

Musím se vypovídat. Uleví se mi. Hlava se mi dokonale vyčistí.

Jen je toho tolik. Je to tak těžké. Bojím se, že mé prsty nebudou dost rychlé, aby zachytily všechna slova a věty.

Opět hledám trpělivého posluchače. A nikoho lepšího neznám.

I tentokrát mi hrozí, že nebudu dostatečně srozumitelná. Tak mi drž palce. Prosím. Budu to moc potřebovat.

Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak poslouchej!

Rok uběhl velmi rychle. Nechce se mi věřit, že je další za dveřmi.

Na svědomí to mají letošní události. Je jedno jaké. Nezáleží, zda jsou soukromé nebo jiné. Rok byl pestrý celkově. Alespoň z mého pohledu.

Ze všeho nejvíce mě těší, že se cítím mnohem lépe. Oproti začátku roku zcela jistě. Sice si nemohu nijak vyskakovat, ale i tak je to dobré.

Ba přímo vynikající. Mohu jíst. A to je nejdůležitější.

Mé tělo postupně chřadne. A to nejen po zdravotní, ale i fyzické stránce. Důvod je jasný. Stárnu. Někdy mi připadá, že má sto let. Stává se to. A to mám do krásného jubilea ještě daleko.

Moje hlava je však stále mladá. Pravda, někdy už i já něco zapomenu. Ale to je normální. Podstatné je, že si pamatuji své jméno. Mám přehled o svém prostoru. Až se právě tohle změní, bude to už o něčem jiném.

Již několik let se můj život odehrává pouze mezi čtyřmi stěnami. Postupně bylo třeba se přizpůsobit okolnostem. Zvyknout si. Jako už mnohokrát. Odtržená od okolního světa však nejsem. Potkávám ve svém malém bytě dost lidí. Stane se, že si tu během dne podá kliku hodně osob. Pak to vypadá jako na promenádě. Nebo jako průchoďák. A to doslova.

Dění doma i ve světě nesleduji pravidelně jako dříve. Ale stále chci mít přehled. Informace čerpám z médií veřejné služby. Tisku. A dalších důvěryhodných zdrojů.

Důvod k tomu mám. Chráním sebe. Můj prostor. Negativní energie by mě zničila.

Po delší době jsem se rozhlížela po okolí a začala si doplňovat informace. Znovu jsem si uvědomila, jak se do tohoto světa nehodím. Netajím se tím. Říkám to od samého začátku.

Dnešnímu světu přestávám rozumět. Překvapuje mě celková nálada obecně. Venku. Ve veřejném prostoru. Za těmi čtyřmi zdmi. Vnímám naštvanost. Dozvídám se o agresivitě. Z tisku, médií i rozhovorů.

Myslím, že k něčemu podobnému nemáme důvod.

Jako společnost se máme nejlépe za posledních sto let. Život v každé době byl těžký. Dnešní dobu nevyjímaje. Dnes jsou však jiné možnosti. V nedávné minulosti bylo mnohem hůře.

Zdá se, že se nám stále stýská po těch plných hrncích. Jistotách. Ty byly. Do určité míry. Ale za jakou cenu. Nebyly pro každého. Odpůrci a lidé nepohodlní je neměli.

Mně se po době minulé nestýská. Nemá proč. Na dětství občas vzpomenu. I já se narodila v nějaké době.

Také občas nadávám. Mám vztek. Nestačím se divit. Kroutím hlavou a říkám si: „Teda, kdo tohle vymyslel.“

I přesto jsem spokojená. Navzdory omezením. Možnostem. Jsem si totiž vědoma, jak snadno bych mohla přijít o spokojený život. O lidskou důstojnost. Bylo by to jako mávnutím kouzelného proutku. A může se to stát prakticky okamžitě. Třeba hned zítra.

Moje spokojenost má své opodstatnění. Nikdy jsem se neměla lépe. Jsem spokojená s tím, co mám. Ale aby tomu tak bylo, musela jsem k tomu nějak dojít. Lidsky dozrát. Byla k tomu dlouhá cesta. Musela jsem pochopit, že si mě okolí všimne, teprve když se budu sama snažit. Moje samostatné začátky byly opravdu těžké. Byla jsem samý dluh. Trvalo mi hodně let, než jsem pochopila, jak to v životě chodí. Než jsem si vzala za své, že mohu mít jen to, co mi dovolí život sám. Co mi dovolí finance, schopnosti, síly i handicapy.

Ve státě nemohou být jen bohatí. Společnost musí být mnohovrstevnatá. Bohatí a chudí. Silní a slabí. Tak to bylo vždycky. Co svět světem stojí. Mohu se spolehnout jen sama na sebe. Být zodpovědná. Za sebe a svůj život. Ale bez podpory a pomoci většinové společnosti se neobejdu.

Poprvé se o blbé náladě začalo mluvit v druhé polovině devadesátých let. Myslím, že to pramenilo ze zklamání z politiky. Objevily se první skandály.

Zlom nastal po roce 2011. Po smrti prvního českého prezidenta. Právě tehdy jsme začaly hledat nepřítele. Viníka. Kdo za to může. Našel se. Společnost se rozdělila.

Začalo se zpochybňovat vše, čeho jsme zatím dosáhli. Najednou bylo všechno špatně. Objevilo se nálepkování. Oba jeho nástupci v prezidentské funkci tento neblahý nešvar velmi hlasitě podporovali. Zůstalo jim to dodnes.

Nevyhnulo se to ani mě. Nebudu zastírat, že mě to zabolelo a překvapilo. Nečekala jsem to. Přišlo to totiž od kamaráda. Na něco podobného bych měla být zvyklá. Součástí menšiny jsem celý život.

Mnohem více mi vadilo, co se tehdy odehrávalo ve vyšších patrech politiky.

Možným nedodržením nebo pozměněním tehdy platných pravidel a zákonů se dostal do politiky člověk, který by se tak vysoko nikdy nedostal. Stalo se tak za prezidentování druhého nástupce.

Vrcholem všeho byla jeho nezapomenutelná věta: „Všici kradnú.“. Okamžitě jsem pochopila, že se něco změnilo. Cítila jsem, že to nebude dobré. Něco křehké se rozbilo.

Uvědomuji si sílu slova. Pokud se vyřkne do veřejného prostoru. Takové slovo už se nedá vzít zpět. Mé tušení bylo správné.

Po mnoha letech se k nám vrátila podezřívavost, naše nesmrtelná teta závist a jiné neduhy.

Ale ty už bys chtěl vědět, proč ti všechno vyprávím. A znovu tak zeširoka. Ráda ti to dopovím. Tak ještě chvilku poslouchej! Máme po podzimních parlamentních volbách. Všechny politické subjekty v nové Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR vzešly ze svobodných voleb. O tom není pochyb. I ten vítěz byl jasný dlouho před nimi. Vypovídaly o tom předvolební průzkumy. Překvapivý pro mne je však způsob, jakým získalo vítězné hnutí parlamentní většinu. Neváhalo zradit své voliče a podporovatele. Spojilo se s extrémisty. A to ještě před volbami představitelé hnutí tvrdili, že s takovými do vlády nepůjdou. A aby toho nebylo málo, přibrali si k sobě ještě jedno podivné seskupení. Ale co by člověk neudělal proto, aby mohl čtyři roky nerušeně vládnout. Všechno. Tomu věř. V tu chvíli je člověk ochoten podepsat třeba i smlouvu s ďáblem. A příznivci vítězného hnutí mlčí.

Extrémisté nebudou jen ve vládě. Jejich předseda je dokonce hlavou Poslanecké sněmovny. Spolu s nimi budou ve vládě dva bývalí spolupracovníci StB. A jeden stoupenec nacistické ideologie.

Mezi dotyčným a extrémisty není rozdíl. A pokud přece jen, tak pouze v opatrnosti.

Celé je to pro mne jen důkazem toho, jak máme krátkou paměť. Z historie minulého století jsme se vůbec nepoučili.

nechápu, jak jsme mohli klesnout takhle hluboko. Často se ptám sama sebe, kde se stala chyba.

Jako naprostý laik bych viděla chyby dvě. Dle mého názoru docela zásadní.

Z veřejného prostoru se vytratila diskuze. Nahradily ji urážky a fyzická napadení oponenta. A to jen proto, že má jiný názor. Vím, že se to opravdu děje. Ale stále tomu nemohu uvěřit.

V poslední době nám hodně uškodila korektnost. Vyváženost zpravodajství. Opatrně našlapujeme. Jen, abychom se někoho nedotkli. Zapomněli jsme říkat, co je pro společnost nepřijatelné. Co už je tzv. „přes čáru“. Je možné, že se bojíme. Nevím. Možná se mýlím.

Svobodu a výhody jsme před lety získali hodně lacino. Nic nás to nestálo. Zapomněli jsme, jak snadno můžeme o všechno přijít. Je to tak samozřejmé.

Jsem si vědoma, že se tentokrát pohybuji po tenkém ledě. Vůbec to pro mne není jednoduché. Nemohu mlčet. Musela jsem ti říct, jak to vidím a vnímám. Nikoho jiného nemám.

Přemýšlím o různých věcech. Občas se mi hlavou honí i takové myšlenky. Není divu. Nejen, že mě to zajímá. Jako občana tohoto státu. Ale především se mě to bytostně dotýká. Nálada ve společnosti. Od ní se odvíjí můj spokojený život. Jaká bude atmosféra ve veřejném prostoru vůči lidem na okraji, takoví budou mí pomocníci. Tak důstojný bude můj život.

Vždycky vyprávím o sobě. Ale v tuto chvíli je mi jasné, že na důstojný život má právo jakýkoli občan tohoto státu, který je jiný. A že je to pravda, nám ukázalo právě minulé století. I to, jak je nutné menšiny chránit. Vždyť se to může tak snadno zvrtnout. Nemám ráda davy. Vím proč. Všechno se změní tak rychle. Opravdu jako mávnutím kouzelného proutku.

Nechtěla jsem tě vyděsit. Opět jen říkám, co si myslím. Jinak to neumím. Jinak to dělat nebudu. Když si uvědomím, kdo jsou členové nastupující vlády, jsou mé obavy oprávněné. Ale upřímně doufám, že se nikdy nenaplní.

Tak taková jsem já… Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště kamaráde!