Dobíjení vlastní energie

Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Věř si tomu nebo ne, ale to opravdu nelze. Vzpomínala jsem na tebe často. Za své dlouhé mlčení se stydím.

Už proto, že ti neustále opakuji, jak ráda ti vyprávím. A nikdy neopomenu dodat, že se polepším. Jsou to sliby chyby…

Ať je to, jak chce. Opravdu ti ráda vyprávím. Jen mi to poslední dobou drhne.

Většinou mě zastaví okolnosti. V ten moment se jim musím přizpůsobit. Pro mě nic nového. Dělám to v podstatě celý život.

Dostala jsem se do situace, kdy jsem neměla ani kapku energie. Natož pak nějaký nápad. Byla jsem ráda, že žiju. Ale hlavou se mi toho honilo mnoho. Jako obvykle.

Navzdory tomu nevím, jaké to dnešní vyprávění bude. Vím jen jedno. Hledám chápavého a trpělivého posluchače. Někoho, kdo mi bude držet pěsti. Chci být totiž srozumitelná. A to není zrovna snadné. Stýskalo se mi po tobě. Nikoho lepšího nemám. Jestli chceš, tak poslouchej!

Nelhala jsem. Opravdu netuším, jak to dnešní vyprávění dopadne. Jestli bude mít nějaký obsah. Možná se potřebuji jen vypovídat. Odlehčit si hlavu. Nasměrovat myšlenky jinam.

Během první poloviny roku se toho událo mnoho. Nejen se mnou. I v mém okolí. Nebylo by tedy divu. Od počátku roku řeším zdraví. Čeká mě ještě jedna malá hospitalizace. Aspoň doufám. Na opakovaný zákrok. Snad vše dobře dopadne. Několikrát jsem s tím byla u doktora. Ale to jsem ti už vyprávěla. V lednu dokonce na pohotovosti. Tehdy jsem měla velké obavy, že si mě tam nechají.

V tu dobu jsem neměla pomyšlení na nic. Nebylo mi dobře. Neměla jsem žádnou energii.

Nyní se vše pomalu vrací do normálu. Jen nemám trpělivost. Neměla jsem ji nikdy. Jsem opravdu velký netrpělivec. Ale kdysi bylo mnohem hůř. U mě totiž platí to pověstné: „Nemožné ihned zázraky do tří dnů.“. A to takřka doslova.

Ale proč ti to vlastně vyprávím. Důvod k tomu mám. Jinak bych to nedělala. Tak ještě chvilku poslouchej!

Vím, že jsem ti naposledy vyprávěla někdy na začátku března. Dlouhé mlčení je mojí ostudou. Vyprávěla jsem, i když mi nebylo zrovna dvakrát veselo. Ale pak se mi postupně energie vytratila. Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku. Prostě najednou byla pryč. Neměla jsem ani pomyšlení na jakoukoli činnost. Natož pak něco vyprávět. Hledat v sobě slova a věty…

Změny si všimlo i mé okolí. Často mi říkali, že to nejsem já. Oponovala jsem. Ale přátelé a známí konstatovali, že mě takovou neznají. Dle jejich slov jsem mívala mnohem více energie.

Ale abych se dostala k tomu, proč ti to vyprávím.

Každý člověk občas přijde o energii. Někdo více někdo méně. Je to běžné. Nejsem jiná. Jako lidé ji dobíjíme různým způsobem. Je mnoho možností. Já jich ovšem tolik nemám. Mnozíz nás to řeší různými aktivitami.

Patří mezi ně kultura, sport, výlety. A nesmím zapomenout na spánek, samozřejmě. Možná je variant i více a nejsou mi známy. Nemusím a nechci všechno vědět. Ostatním tu šíři možností nezávidím.

Já mám ten svůj prostor poněkud užší. Mnoho toho už nezvládnu. Případně už nemůžu

Sama skoro nic. A tak hledám cestičky, jak si ten svůj malý prostor zpestřit.

Přemýšlela jsem, jak si mohu i já vrátit energii. Pravděpodobně jsem na to přišla.

Není to nic převratného. Ale věřím, že by se mi tímto způsobem mohlo podařit nějaké to množství energie pro sebe získat zpátky.

Jak už víš, jsem velkým milovníkem příběhů. Miluji nejen filmové, ale i knižní. Nedělám v tom rozdíl. Hlavu jsem si lámala dlouho. To mi věř.

Nakonec jsem si řekla, že se budu učit. Dovedu si představit, jak jsi překvapen. Nejsi sám. Tentokrát jsem dokonale překvapila i sebe.

Rozhodnutí to je naprosto svobodné. Nikdo mě nenutí. Jen občas trpím pocitem, že nic neumím. Hrozně mě to rozčiluje. A ve svém nitru se za to stydím.

Před mnoha lety, kdy jsem přestala vidět, se mi nic učit nechtělo. Jelikož se znám, tak je mi jasné, že v tom byl i pořádný kus lenosti. Připadala jsem si na velké učení stará. Neměla jsem sílu ani chuť. Ale pokud jsem se něco naučila, měla jsem velkou radost… A je to tak stále. Sice někdy říkám, že by se mi oči hodily, ale samotný fakt, že nevidím, mne netrápí.

Důvodem k takovému rozhodnutí je zvýšení jakési mé gramotnosti a samostatnosti. Zlepšení se v tom, co ještě můžu a zvládnu.

Je mi jasné, že to nebude tak snadné, jak to mohlo býti před časem. Příčina je jasná. Roky přibývají.

Ale určitě to stojí za to. Budu si trénovat prstíky. A trpělivost. Doufám, že se dostaví i nějaké výsledky.

Mám i jeden sen. Ale ten si nechám pro sebe.

Tím vším neříkám, že bych se nudila. To vůbec ne. To se mi snad ani nikdy nestalo.

Jen nechci, aby se ze mě stala zahořklá, jedovatá baba. Ta, která kolem sebe jen prská a nic jí není lidově řečeno, po chuti. Ta, která na všem hledá blechy a jenom prudí.

Na nějaké své nálady mám určitě nárok. Nejsem přece stroj. Ale moje okolí to zajímat nebude.

Fňukat neumím. Nemám na vybranou. Existují jen dvě možnosti. Vybrala jsem si tu druhou. Že se budu prát se životem, dokud to půjde.

Upřímně. Není to nic lehkého a někdy to i hodně bolí. Ale pořád to stojí za to.

Tak tohle jsem já. Ale to už dávno víš.

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!