Chyba

Deníčku můj, nemusíš se bát, nezapomněla jsem na tebe. Právě naopak. Poslední dny na tebe myslím často. Jedno vyprávění mám pro tebe skoro hotové. Do samotného konce mne čeká ještě spoustu práce.

Rozhodla jsem se, že ho na chvilku odložím a budu ti vyprávět něco hodně aktuálního.

Vidím, jak už jsi nedočkavý. Tak mi drž palce a poslouchej! Obojí budu potřebovat.

Mnohokrát jsem ti vyprávěla o lidech kolem sebe. O mně nevyjímaje. Nejinak tomu bude i dnes.

O tom, jaká jsem „průserářka“. A to doslova.

Omlouvám se za ten výraz, ale přesněji to asi vyjádřit nelze.

Už dobře víš, že se bez pomoci druhých neobejdu. Těch lidí bude zapotřebí stále víc.

Jsou to lidé různí. A je to tak dobře. Pestrost je v životě třeba. Jen je to občas velmi náročné. Mnohdy si říkám, že už mě to nebaví. Mám pocit, že už nemám síly na nic.

Ale ruku na srdce. Ani já jako člověk nemusím sympatiemi sednout všem kolem sebe. Občas je i mě samé za celý den dost.

Uvědomila jsem si to před několika dny. Ten večer jsem udělala obrovskou chybu.

Jako vždy jsem byla doma sama. Čekala jsem na příchod asistentky, aby mě uložila ke spánku. Vstoupila a během krátké chvíle jsem spustila, spíše podvědomě, lavinu, která se v ten moment už nedala zastavit. Nejdřív jsem si rýpla a pak jsem si vylila vztek, který patřil někomu jinému.

Kamarádce kadeřnici. Už byla netrpělivě očekávána. Ale napsala, že je nemocná a začátkem září jde na operaci druhého menisku.

Skutečnou příčinu svého vzteku jsem si uvědomila, až když jsem byla doma sama. Ale abych na to přišla, bylo třeba se nejprve uklidnit.

Ze svých slov a vět v hádce si pamatuji jasně jen tu, která ode mne zazněla skoro jako poslední… Zněla asi takto: „… nestalo se mi, aby mi tohle někdo řekl.“.

Důvody k takovému chování asistentka měla. Z jejího úhlu pohledu minimálně dva. Vybíjela jsem si na ni neprávem svou zlost. Stala se mým hromosvodem. A kromě toho se zrovna ten den dozvěděla, že jsem si na ni stěžovala.

Nepatřím mezi lidi, kteří by si stěžovali příliš často. Právě naopak. Za dlouhé roky, kdy využívám pomoc profesionálů, jsem si stěžovala minimálně. Dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Zahrnuji do toho i tu nejčerstvější stížnost.

Jsem člověk, který má hranice posazené dost vysoko. Mnoho věcí neřeším. Je mi to jedno. Ozvu se pouze tehdy, pokud se v dané situaci necítím dvakrát nejlépe. Když mám pocit, že je něco špatně. A zrovna tak to bylo právě tentokrát.

Stížnost jsem podala písemně. Během několika dnů mi bylo sděleno, že můj podnět bude vyřízen do třiceti dnů. Budu informována o výsledku. Ale to jsem ještě netušila, co mě čeká. Co se dozvím o sobě samé.

Stěžovala jsem si už několikrát, ale s podobným jednáním jsem se doposud nikdy nesetkala.

Pokaždé jsem tušila, že se moje stížnost bude řešit a nebude smetena ze stolu. Nikdy jsem o průběhu podobných záležitostí nic nevěděla. A je to tak jistě v pořádku. V podstatě mě to ani nezajímalo. Nebyl důvod. Ani sám pracovník nedal nic znát tónem hlasu nebo slovem.

To podstatné jsem pro svůj život přece věděla. Že si mohu stěžovat. Víc není třeba.

Teď to bylo jiné. Byla jsem překvapená. Přesněji řečeno v šoku. Velkém. S něčím podobným jsem opravdu nepočítala.

Nečekaně mi bylo asistentkou sděleno, že ví, že jsem si na ni stěžovala. Dodala, že se o stížnosti dozvěděla po telefonu. V první chvíli jsem měla velkou potřebu se hájit a vysvětlovat. O něco později jsem pochopila, že je to zbytečné.

Sama nevím, jak bych se zachovala v podobné situaci. Nemám totiž právo nikoho soudit. V jeho botách nechodím.

O roztěkanosti asistentky jsem věděla. Je to logické. Pokud se s někým stýkáte rok, dozvíte se dost. Sama se tím netajila. Snažila jsem se jí tolerovat.

Byla stejně tak svá jako já. Má v sobě hodně energie. Ale…

Když jsem slyšela, že jsem jediná, kdo si stěžuje a můžu si za to, co se stalo, sama, zarazila jsem se. Ze stěžovatele jsem se stala viníkem.

Kamaráde milý, jsi první, komu to říkám. Nikdo to neví. Původně jsem ti to nechtěla říci. Chtěla jsem si to nechat pro sebe. Ale takhle to budu moci odložit. Získat odstup.

Hádka byla ukončena teprve odchodem asistentky. Měla jsem o samotě o čem přemýšlet. Ráno jsem uznala svou velkou chybu a dodala jsem, že vzhledem k tomu, co bylo řečeno, se s asistentkou nemohu dále potkávat. Něco se v tu chvíli mezi námi změnilo. Byla narušena tenká hranice důvěry. Další setkávání by nedělalo dobrotu. Jsem si jista, že by se v takové situaci necítila dobře ani jedna z nás.

Omluvila jsem se za svou chybu a způsobené komplikace. Víc udělat nešlo. Slovo jednou vyřčené nelze vzít zpět. Jazyk sám je ten nejhorší nástroj, který člověk má.

Aby to bylo úplné, je třeba dodat ještě jednu maličkost. Prozradit, co předcházelo celému konfliktu. Proč jsem tím viníkem. Tak ještě chvilku poslouchej a dozvíš se i o trochu víc.

Stížnost jsem podala proto, že asistentka jeden večer vstoupila do bytu bez toho, aniž by zazvonila nebo zaklepala. Promluvila na mne teprve tehdy, když stála za zády. Lekla jsem se. V celé situaci jsem se necítila dobře. Připadalo mi to nevhodné. Na svou obranu asistentka uvedla tu větu, kterou už znáš…. Můžu si za to sama, protože mi pokaždé hraje doma rádio. Je to pravda. Skoro vždycky to tak je. Ale není to jen rádio. I počítač.

Mojí jedinou chybou v celé záležitosti bylo, že jsem neuhlídala vlastní emoce a jednala jsem tak, jak jsem jednala.

Do budoucna vím, že se mi nic podobného nesmí stát. Jinak budu bez pomocníků. Ale to neznamená, že si nemůžu stěžovat, kdykoli se nebudu v nějaké situaci cítit dobře.

Uvědomila jsem si však dvě podstatné věci. A to je pro mne důležité. Možná i nejdůležitější z toho všeho.

Umím přiznat chybu a omluvit se. Ale odmítám slýchat větu, že si za něco můžu sama. Odmítám projevy alibismu, které budou směřovat na mou osobu.

Důvod k tomu mám. Před osamostatněním jsem slova o vině slýchala příliš často.

Tak taková jsem já. Přímo tvrdý kokosák. Dobře vím, že to se mnou není jednoduché. Znám se dobře. Neliším se od jiných. Ale mám své hranice.

Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!