Neuplyne týden, abych v nějakém zpravodajství nezaznamenal jak se vydavatelé periodik z toho či onoho koutu světa drbou na hlavě nad poklesem odbytu svých tištěných titulů. U nás v Janských Lázních ovšem plujeme pěkně proti proudu – zájem o měsíčník Fontána v tomto volebním období prozatím utěšeně roste. Nezasvěcenci by se mohlo zdát, že drobný úspěch je výslednicí ušlechtilých snah.
Vysvětlení je však prosté. To, nad čím jinde tápou týmy mediálních mágů, zvládl v našem městečku v podstatě jediný člověk. Stačilo mu nasadit čapku s rolničkami a popustit uzdu vlastní soudnosti a už se z pod Košťálovy louky k dychtivým čtenářům vyvalil ten správný mix zaručeně našeho, domácího bulváru.
Vzrůstající zájem veřejnosti se však tentokrát rozchází nejen s míněním současného i minulého starosty města. Oba, ač z důvodů poněkud rozdílných, apelovali na redakční radu, aby otiskování těchto literárních dílek (a reakcí na ně) učinila přítrž. Diskuzi na toto téma jsme s kolegy v radě rozhodně neošidili. Osobně jsem usilovně prosazoval názor (který redakční rada jako celek prozatím zastává), že je nutné odolat pokušení cenzury a přenést se v zájmu svobody slova, nesporné demokratické vymoženosti, třeba i přes hlubokou osobní nelibost.
Je samozřejmě nutno přiznat, že v rámci demokratických mechanismů defacto neexistuje pro člověka, který zveřejňování zmíněných textů vnímá úkorně, možnost nějak účinně se v rámci stávajícího právního systému bránit. Pokud jejich autor nepřestoupí mantinely dané článkem 17 Listiny základních práv a svobod, platí Rozhodnutí NSS č. 1843.
Věřím, že i bez cenzorských zásahů tyto aktivity postupně ztratí na stánkách našeho měsíčníku svou intenzitu i přesto, že číslováním příspěvků náš povedený literát (z mého pohledu poněkud zlověstně) naznačuje čtenářům, že by si měli přijít na své pravidelně.
Koneckonců po nedávné norské tragédii, provedené mimo jiné pomýleným spisovatelem tisícistránkového manifestu je asi opravdu lépe nechat každého, aby v mezích zákona veřejně ventiloval (třeba v místním tisku) své vnitřní tenze a nezahánět ho k psaní do šuplíku. Navíc z myšlenek můžeme do jisté míry usuzovat i na skutečné postoje a budoucí činy dotyčného.
Jak nejlépe charakterizovat člověka, nad jehož texty jsem se v místy odlehčeném tónu zamyslel? Člověka, který nepřináší žádné relevantní argumenty, jen se snaží podněcovat pocity nenávisti vůči spoluobčanům a kolegům-zkrátka demagoga. Nenapadá mne trefnější definice, než ta, použitá počátkem dvacátých let minulého století významným představitelem tzv. Pětky, ministrem několika prvorepublikových vlád Rudolfem Bechyněm. Prohlásil, že: „Demagog je výkal demokracie“. Co naplat, k životu patří i výkaly.
Náš problém nespatřuji v tom, že tento pán dostává prostor opakovaně prezentovat svůj intelektuální a morální deficit na stránkách měsíčníku financovaného městem, nýbrž ve skutečnosti úplně jiné, pro mne znepokojivější. Pěti mým kolegům v současném zastupitelstvu (jmenovitě pánům Bejdákovi, Honzíkovi, Hradeckému, Kalivodovi a Vorlovi) totiž připadalo jako dobrý nápad zvolit tuto osobu 2. místostarostou města Janské Lázně! K tomu museli mít nějaký vážný důvod, nemyslíte? A pokud neměli, čas na nápravu dozrál.
