Historie Janských Lázní nebyla dosud systematicky a kriticky zpracována - nyní se situace mění. Koncem roku 2008 se rozjela příprava s tím, že kniha se objeví na pultech ještě před Vánoci 2012.
Na úvod tohoto příspěvku připomenu citací jeden z předvolebních závazků uskupení Sdružení SNK-ED a nezávislí kandidáti za něž jsem na podzim 2006 úspěšně kandidoval do zastupitelstva města – v kapitole Kultura byla tehdy deklarována vůle: „ustavit redakční tým pro zpracování podkladů k vydání knihy o našem městě“. Vytvořit nejen redakční tým, ale v nejširším pojetí podmínky pro vydání důstojné publikace o minulosti i přítomnosti Janských Lázní je závazek ambiciózní, ne však nerealizovatelný.
Od počátku jsem jako styčná osoba mezi městem a šéfem autorského kolektivu Mgr. Reilem, ředitelem Státního okresního archivu v Trutnově u toho a snažím se, aby se milovníci našeho města měli skutečně nač těšit.
Podobné ambice měli v minulosti i jiní. Chronologicky posledním příkladem a inspirací, jak tento problém uchopit je kniha Janské Lázně dnes, od jejíhož vydání uplynulo již více než 30 let! Autorem této knihy byl člověk, jehož životní pouť se v 70. letech minulého století proťala s děním v našem městě, pan Jaroslav Diblík. Člověk, jehož životaběh chci na tomto místě připomenout.
Jaroslav Diblík se narodil 16. června 1927 jako čtvrté, nejmladší dítě v rodině domkáře v Českých Libchavách na Orlickoústecku. V období II. světové války začal navazovat dopisová přátelství s mladými lidmi z celého Protektorátu Čechy a Morava. Vzniku těchto dopisových přátelství napomáhalo společenství kolem historicky nejvlivnějšího časopisu pro mládež Mladý hlasatel, který vykazoval těsně před svým zákazem v roce 1941 dnes těžko uvěřitelných 207 000 prodaných výtisků. Již tehdy se projevoval jeho zájem o novinářskou práci a veřejnou činnost. Na mladické aktivity válečného období takto vzpomíná jeho celoživotní přítel a životopisec Miroslav Sígl v knize Kdo byl Jaroslav Diblík - Podbezdězský buditel (Vydavatelství Místních novin Podbezdězí, Praha 2002): „Vůbec jsem snad ani netušil, jakému nebezpečí jsem vystaven nejen já, když jsem s těmito svými přáteli založil ilegální společenství Masarykovu kulturní generaci, konspirativně nazývanou Mladou kulturní generací“.
V roce 1945 onemocněl Jaroslav Diblík dětskou obrnou, která postihla levou nohu a pravou ruku. Studium na reálném gymnáziu v Ústí nad Orlicí, vzhledem ke svým zdravotním problémům dokončil až v roce 1949. Následně absolvoval vysokou školu a stal se předním funkcionářem Svazu československých novinářů. Přestěhoval se do Prahy a v období politického tání v letech 1965-1968 pracoval postupně v Českém rozhlasu, na ministerstvu kultury a na Českém úřadu pro tisk a informace.
V roce 1968 koupil chalupu ve vesničce Kruh u Doks, která se měla později stát centrem jeho polistopadové vydavatelské činnosti. V Kruhu od roku 1979 trávil celý rok s výjimkou zimy, kdy se vracel do Prahy. V roce 1971 se následkem svého angažmá v období Pražského jara ocitl bez stálé práce a pravidelného příjmu, odkázán mnohdy na pomoc svých přátel.
Krátce po tomto životním zlomu, při opakované léčbě v Janských Lázních, v souladu se svým celoživotním směřováním přispíval do janskolázeňského Zpravodaje, který začal, byť nepravidelně, vycházet v listopadu 1972. Řadu jeho příspěvků s místní tématikou, signovaných zkratkou (di), odstartoval článkem o prvorepublikových pacientech hotelu Kulma ze Sovětského svazu – publikován ve Zpravodaji květen-červen 1973. V roce 1975 vyšla za podpory MěstNV, zejména tehdejšího předsedy Josefa Burdy, publikace Janské Lázně dnes a to v nákladu 20 000 výtisků!
Do roku 1989 pracoval převážně pouze příležitostně při vydávání odborných periodik, výstavních katalogů či jako spolupracovník festivalů krátkých, dokumentárních a vědeckotechnických filmů.
Po listopadu 1989 se intenzivně pustil do velmi nejistého podnikání a v letech 1991–1999 vydával vlastním nákladem Místní noviny Podbezdězí. Z jeho nadšení tehdy vznikala i zvláštní vydání a to pro okolí Bakova nad Jizerou, Bělé pod Bezdězem, Doks, Mšena a jistou dobu i pravidelný čtvrtletník Kokořínské čtení. Vydávání těchto novin přinášelo panu Diblíkovi kupodivu i drobný zisk, který však z podstatné části reinvestoval do zlepšování svých služeb pro společný prospěch - tak vznikla např. edice knížek z regionální historie, či edice o významných místních osobnostech.
Jaroslav Diblík zemřel 12. 12. 1999 uprostřed novinářské práce, aniž by však nalezl svého pokračovatele.
Příspěvek vznikl na základě informací dcery pana Diblíka paní Jaroslavy Koutské.
