Pavel a Marta

Třetí den v Novém roce mi zemřel můj bratranec. Uzavřel poslední kapitolu svého života, v pozdním ránu dne klidu - první lednovou neděli. Bylo mu dáno, aby v rámci možností hospice, dosyta prožil dny Vánoc, Silvestra a Nový rok v kruhu svých nejbližších. Moc mě potěšilo, že týden před skonem si přečetl můj

e-mail, ze kterého prý měl velkou radost a těšil se na opětovné setkání. Šťastné pocity mu umožnila emailová adresa, zveřejněná na webu hospice, která se pro mě stala otevřenými dveřmi, abych tak, alespoň formou textu, mohla naposledy vstoupit do bratrancovy přítomnosti. A také díky zodpovědnosti příslušné  pracovnice hospice, která mu e-mail předala - ostatně personál v těchto zařízeních je citlivý, obětavý a emaptický k potřebám nemocných. Svoji práci pokládají za službu a zajišťují, prostřednictvím paliativní péče především to, aby se nemocný citil v bezpečí a v pohodě - např. můj bratranec si nechal donést z domu  nářadí, aby si opravil sponu řemenu k civilním kalhotám. Při osobní návštěvě hospice jsem měla vzácnou možnost vnímat tuto mimořádnou atmosféru - dominantně na mě zapůsobilo ticho (žádné práskání dveří), které vyzývá a dává příležitost k poslednímu zamyšlení, k posledním důvěrným rozhovorům. Uplatňovaná paliativní péče respektuje, že nemoc a smrt patří k lidské zkušenosti, proto např. v hospicích má ten, kdo je nemocnému v srdci nejbližší  šanci, poskytnout mu svoji  náruč i pro poslední vydechnutí. Můj bratranec Pavel patřil k těm šťastným - zemřel v náručí své Marty, nikoliv v pocitu osamění a že je svému okolí na obtíž.

Ekonomická změna, po roce 1989 proběhla přirozeně rychleji než změna morální, etická a duchovní - zde jsme na počátku. Pokračujme v Novém roce 2010 i po této cestě, každý sám za sebe a dívejme se, touto optikou, kolem sebe. I hluboce prožitá setkání nám mohou vytvořit vztahovou síť, která nám dává pocit jistoty, že nejsme nikdy sami a že zároveň jsme nezávislí a svobodní.