Budoucnost by měla být naše.

Kandidát na senátora ze stabilizované pravicové strany za naše krajské město a jeho okolí hlasoval v Senátu ČR pro Lisabonskou smlouvu, (což já vnímám jako tichou neúctu k České republice a hodnotám, vytvořeným našimi předky) a také pro program fotovoltaiky. Opětovný kandidát je v Senátu od roku 2004 místopředsedou Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Mezi ostatními senátory má respekt i autoritu a tudíž

prosadil desítky změn v zákonech o vysokých školách, prosazoval zákony na podporu výzkumu, hájil odškodnění obětí okupace, křivd na majetku a odbojářů. V našem městě se výrazně zasadil o založení tolik potřebné Fakulty zdravotních věd.

Znovu kandiduje hlavně proto, aby mohl pokračovat na reformě vysokoškolského vzdělávání a to, jak při jejím vzniku (jako člen příslušné komise Rady města) tak i v závěrečné fázi z pozice senátora. Výsledkem by neměl být paskvil, ale celostní, efektivní a dlouhodobě použitelné zákony.

Nechtěla bych být příliš kritická, ale myslím si, že i kvalitní vzdělání je rozhodujícím faktorem pro prosperitu České republiky, ale ta může být právě brzděna - ohraničena vazalstvím, vyplývajícím, Senátem odsouhlasené, LS. Která miska pomyslné váhy je asi těžší.

Místní kandidáti na senátory z ostatních stran, hlásících se k pravici, jsou nepopsaným listem a vůbec neumím odhadnout, jak budou jednat v zátěžových situacích. Svými senátorskými rozhodnutími budou mít tu čest se spolupodílet na budování cesty, kterou se Česko, v budoucnu, bude ubírat. Schoulit se a plakat, že nemám svého kandidáta na senátora, jehož osobnost by mě nadchla, nepomůže a volit chci. Řešením je, dát na doporučení dost iniciativy anebo se orientovat podle programů politických stran.

Nakonec rozhodnutí nebylo tak těžké, jak jsem si zpočátku myslela a už se docela těším na ten všední den - příští pátek -, který bude pro mě svátkem.