Syndrom vyhoření z vlastní zkušenosti

Na můj článek: Údernické nasazení - vzhůru k syndromu vyhoření (http://formankova.blog.idnes.cz/c/32505/Udernicke-nasazeni-vzhuru-k-syndromu-vyhoreni.html) zareagovalo několik čtenářů vlastními zkušenostmi s tímto syndromem, Zkušenosti pana K.J. mě inspirovaly k rozhovoru s ním na toto téma. A jelikož špatná zkušenost pana K. J., který si prošel očistcem syndromu vyhoření, může být i varováním pro další čtenáře, rozhodla jsem se tento rozhovor zveřejnit i zde na blogu.

O. Formánek

Co vám honba za kariérou přinesla a co vám vzala?

K firmě jsem nastoupil, když mi bylo 24 let . Byl jsem schopen udělat cokoliv, protože jsem si toho vážil. Bral jsem to jako životní kliku a příležitost.

Na začátku byla pro mě pozlátkem kravata, dlouhé schůzky, samostatné projekty, mluvení anglicky, létání do cizích zemí, bydlení v pětihvězdičkových hotelech. Pořídil jsem si byt v Praze, ale taky jsem spokojeně ztloustnul ze svých normálních 80kg na 100kg ... Americká firma pro nás na meetingu pořádala přímo hody. Čokoládové zákusky, spousta kávy, čaje, vody, bagety s kozím sýrem, lososem ... Propláceli nám masáže, vstup do fitnessu, lístky do divadla, ale na tyhle věci jsme většinou neměli stejně čas. Začal jsem vídat ve volném čase lidi z firmy a svoje přátele jsem ztrácel.

Při honbě za kariérou jsem po pár letech zjistil, že můj vztah je v troskách, nemám už skoro žádné kamarády a rodiče téměř nevidím.

Málokdo si to uvědomuje, já jsem však prozřel. Viděl jsem svoje starší kolegyně, které mají postavený dům, jezdí v Audi, ale žijí samy. Svobodné nebo rozvedené, stárnoucí, tloustnoucí, bez přátel.

Na druhou stranu toto byla pro mě obrovská zkušenost. Naučil jsem se dobře mluvit anglicky, přičichnul jsem k prostředí mezinárodního businessu a dostal jsem, řekl bych svojí šanci. Bohužel se to zvrtlo k uvedené otročině.

Říká se, že budování kariéry vyžaduje pracovní dobu od nevidím do nedivím. Jaká byla vaše pracovní doba?

Uvedený příklad se týká firmy s Americkou účastí a od svých přátel vím, že jsem nebyl výjimka. Toto se děje běžně i na jiných pracovištích, v jiných firmách. Práce přesčas se nazývá jako "čelindž" /výzva/. Pracovní doba je od 9.00 do 17.30, ale pokud přijdete v 8.00 už na vás kolegové, kteří na svých místech obvykle sedí propichují očima, kde sakra jste .... a když se v půl osmé večer béřete domů, ti samí na vás koukají, jako že snad už jdete domů?

Myslíte si, že Češi se nechají snadno pro peníze zotročit?

Vzhledem k tomu, že jsem díky svojí práci mohl vidět, jak naše firma pracuje i v jiných evropských zemích, bylo zajímavé pozorovat, jak se některé mentality cizích národů nenechávají tak lehce zotročovat za peníze. Český člověk je ale jiný. Podle mého názoru je to díky tomu, že jsme byli mnoho let v totalitě a teď mnoho z nás cítí novou šanci. Jakoby chceme dohnat západ, nejen pro sebe, ale i pro celou zemi. Vyrovnat se jim, jenomže zapomínáme na sebe, mít se rádi a občas zvolnit a hlavně znát míru. Chci tím říct, že češi si postěžují, ale nahlas neřeknou, tohle dělat nebudu, s tím na mě nechoďte.

Češi makají a mají výsledky. Výsledkem je slušně rozpohybovaná ekonomika na jedné straně, ale unavený a depresivní člověk, co nemá čas sám na sebe na straně druhé. Zažil jsem, jak si vedení firmy stěžovalo na líné Italy, Francouze a Španěly. Že oni musí mít ty svoje siesty a že nepracují, jak se očekává a pravda, naše firma v jejich zemích neměla valné výsledky. Nicméně tito kolegové byli o to víc vstřícní a v pohodě. V ČR a SR se nám dařilo skvěle, ale o to víc všichni tiše kleli na pracovní dobu a zacházení.

Co byste vzkázal všem, kteří podléhají fenoménu otrocké kariéry?

Když jsem si uvědomil to, co popisuji výše, zaujal jsem k tomu stanovisko, že takhle ne. Peníze nejsou všechno. Zní to jako klišé, ale ne v mém případě. Budiž to poučením a informací pro čtenáře a případné další, kdo se mohou nechat chytit do pasti.

Jako jsou vaše další životní plány?

Roky strávené v práci mi už nikdo nevrátí. Když se podívám nazpět, ani nevím, co jsem posledních pár let vlastně žil kromě práce … Vydržel jsem takto fungovat necelé tři roky, což považuji za hranici. Nyní se soustředím především na sebe a svoje blízké, dálkově studuji VŠ a pracuji pro českou firmu. Ne proto, že bych se zahraničních bál, ale služební cesty do zahraničí pro mě nyní představují brzdu při studiu. Na uplynulé období už dnes vzpomínám spíše v dobrém a lidi na těch skvělých místech spíše lituji.

V budoucnu bych  se rád bych věnoval koučingu a vzdělávání, poradenství pro lidi, kteří chtějí budovat kariéru. Dostal jsem se k tomu vlastně nejdříve přes vlastní špatnou zkušenost.

Vyšlo na: www.babinet.cz