Tvrdím, že obyvatelé každého územní celku mají morální právo na seberegulaci - vládnout, ve svém teritoriu, sami sobě. A to včetně ekonomické činnosti. Pak by zisk z podnikání patřil obyvatelům územnímu celku. To je žádoucí.
Skutečnost je však jiná. Uplatňování tohoto práva je územním celkům odpíráno. Jinými slovy: územní celky nejsou svobodné. Demokracie je přitom bytostně spjata právě se společenskou svobodou. Všechny ostatní svobody jednotlivce k demokracii nestačí. Všechny ostatní svobody jednotlivce jsou, totiž, ve svobodě společenské obsaženy. Z toho vyplývá, že jestliže nemáme svobodu společenskou tak nejsme zcela svobodni ani jako jednotlivci. Na blokování svobody územních celků stojí síla a moc soukromého kapitálu. Problém spočívá v tom, že lidé o společenské nesvobodě neví. Věří, že svobodní jsou. Ta víra je tak silná, že jim nedovolí o její pravdivosti pochybovat. Toto paradigma nemůže dlouho vydržet a začne se, hroutit. Příčinu jeho počínajícího konce vidím ve zhroucení bipolárního světa. Kapitalismus ovládl svět a myslí si, že se už nemá čeho bát. Mýlí se. Bát by se měl. Jeho největším nepřítelem je, totiž, on sám a je schopen sám sebe zničit. Zničit tím, že svou činností zlikviduje současné paradigma – víru ve svobodu a demokratičnost stávající společenské formace. Tím uvolní cestu paradigmatu novému. Že by, konečně, svitla naděje demokracii?
