Věřím, že tak jak jsem popsal své vnímání stavu naší současnosti v textu své rebelské písně, že i mnoho mých spoluobanů ho vnímá podobně.
Občan Občan to zní hrdě vskutku, má však v duši vagon smutku. Co ho lépe naladí, Co mu vrásky vyhladí? Stále je tu totalita, převlečena dobře skryta. Demokracie šat má, hnusnou frašku s námi hrá. Svobodu, prý, už tu máme? Lid že sobě sám si vládne? Tak to zvenčí vypadá. Co vás ale napadá?! Všechno je to jenom fígl, vládne tady zloděj, sígr. Jak to všechno povstane? Mandát od nás dostane. Smutno vidět tuneláře drze smát se v naše tváře, že vše mohou dokázat i prostředník ukázat. Chci vám lidé v tomto lochu pootevřít oči trochu, odvahu do srdcí vlít, za svobodu chtít se bít. Ref.: Jak můžeme, dobré nebe, navzájem si vážit sebe, když jsme prostě lidičky ustrašené ovečky. Nemá stádo šanci žádnou, pastýři mu tvrdě vládnou. Dokažme jim, jó to zvládnem, že už nejsme tím stádem! Kdo má v žilách krev, ne vodu, ten se bije za svobodu. Za svou pravdou musí stát, nesmí si ji nechat brát. Ovčany jsme ale zatím, za tím stojím, tohle platím. Tak to zkusme, vždyť to jde, změnit to potupné vé. Čím dál více, vězte, lidí už to chápe, už to vidí. Chce s tím něco udělat, chce to změnit, chce se rvát. Začněme už holky, kluci tu občanskou revoluci, Stojí za to, věřte, moc, vybojovat sobě moc! Pak svým dětem bude príma do očí se dívat zpříma. Jenom to nás naladí, v čele vrásku vyhladí. Občan zazní hrdě vskutku, zbavíme se svého smutku. Stačí k tomu pouze, jen, vyhnat své pasáky ven!
