Člověk jako puntík v tlačenici

Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Ale s kolika lidmi se dá mluvit jedním jazykem? A kolika jazykům skutečně dokáže odhodlaně čelit srdce jediného člověka? Na kolika luciferech musel Alexandr letět, než osedlal svého Bucefala... jediného přítele. A je každý, kdo mi rozumí, můj přítel?

Já jsem se jazyky nikdy moc učit nechtěl. Pravda, chtěl jsem vědět, co znamená "old shatterhand", winčestrofka nebo boviják. Ale že bych toužil po tom být univerzitním profesorem angličtiny, po tom jsem tedy nebažil. Taky jsem si nechtěl připadat jako idiot, kterej neví o čem se zpívá v písničce, kterou si zrovna rád pouštím, než jdu ráno do školy. Dneska už do školy nechodím, ale i tak si ráno rád pustím nějakou pěknou hudbu, když si chci osladit den, nebo rozehřeju dlaň o plotnu mezi koleny své ženy.

Moje znalost angličtiny zakotvila nedaleko od břehu: poměrně dobře rozumím o čem je řeč, ale netuším nic o podrobnostech. Detaily neřeším, hledám smysl, sice mi unikají nuance, zato se ale dobře orientuju ve tmě. Čemu zrovna teď úplně nerozumím, dohledám později. To je všechno, je to jako v běžném jazyce. V mém vlastním jazyce. To je jenom jeden jediný můj vlastní jazyk, který má přesný počet slov, kterým nemluví nikdo jiný. Slovníky jiných lidí obsahují úplně jiné množiny stejných slov...

Kromě schopnosti komunikovat slovy, pochopil jsem i význam jiných způsobů. Například neverbálních. A těch je mnoho. Neovládám je všechny, nikdo je neovládá všechny, a já vlastně neovládám vůbec žádný. Ale o některých aspoň něco vím, a o dalších se rád poučím. A tak teď poznávám co je tanec. Já, takový dřevo. To by mi sice snadno umožnilo případnou sladkou pomstu letmým pošlapáním palce, ale na rovinu dopředu říkám, že když se to stane, je to opravdu jenom moje nešikovnost, to mi věřte.

Nebudu králem valčíků, ale na parketu mě rozhodně poznáte. Budu utopený v očích své tanečnice a natěšený, že se mohu zahledět do jejího dekoltu. A do rána bílého... daleko je...