Odhodlání - síla civilizace

Po staletí na stavbách, v dolech, továrnách, na cestách, ale i u továren, vedle řek lidé umírali při nehodách a haváriích. Ztráty lidstvo nezlomily, ale posílily v odhodlání udělat věci bezpečnějšími. Naučili jsme se stavět bezpečnější továrny, dopravní prostředky, snažíme se dělat opatření proti záplavám, vylepšovali odolnost techniky proti poruše i pro případ poruchy. Naši předkové to nevzdali. A my?

Jak silný a odolný je národ, skupina národů nebo celá civilizace, závisí na mnoha faktorech. Například na počtu obyvatel, technologické úrovni, vzdělání, surovinové základně a dalších. Ale jedním z důležitých faktorů, který umožňuje překonat problémy, je právě odhodlání. Ten nicotný, nemateriální vnitřní stav, který jednotlivci umožní setřást ze sebe neúspěchy, ztráty a pokračovat dále.

Proč píšu o odhodlání? Můj minulý článek měl co do činění s havárií v japonské jaderné elektrárně. A má ho i tento. Upřímně řečeno, zcela upřímně řečeno, raději bych možnost napsat těchto pár řádek vyměnil za to, aby se žádné zemětřesení v Japonsku nekonalo a lidé dál žili svým životem. Ale jiní se s chutí pustili do hodování na jejich tragédii, životech, na mrtvole reaktorů, bez ohledů, bez morálních zábran. Trochu silná slova. Připouštím. Ale silná slova mají své důvody.

O reaktorech a lidech

Fukušimské nešťastné reaktory se staly částí života mnoha lidí dávno před havárií. Lidí, kteří na je vyvíjeli, zkonstruovali. Vyvinout něco co funguje, není jen tak. To není pár snímků v PowerPointu, kde každý stroj funguje na první pokus. Představují taky pořádný kus života lidí, kteří je tvořili, od oceli, polotovary, po sváry, armatury, elektroinstalace, beton. Elektrárna obsahuje stovky, spíše však tisíce „člověkolet“ práce. Tvrdé práce. Těžké práce. Daleko těžší práce, než vykřikovat před kamerami, dělat lidský řetěz, požadovat, žádat, obviňovat. Daleko těžší než napsat třeba takový směšný článek, jaký teď píšu já.

Vývoj a stavba JE přinesla práci mnoha tisícům lidí. Umožnila ponechat množství peněz v domácí ekonomice, které by jinak musely být zaplaceny za do zahraniční za paliva. Fungující JE dala práci mnoha lidem na desítky let a jistě je významným zaměstnavatelem v regionu. Nehledě na dodávky elektřiny. I kdyby byla na MWh v dlouhodobé perspektivě po započtení všech nákladů (což není) dražší, než třeba z elektráren na zemní plyn, opět jde o peníze, které tekly z větší části do domácí ekonomiky. Ale článek není o ekonomice, ale lidech.

Lidé, kteří elektrárnu konstruovali, stavěli a 40 let udržovali v chodu, to dělali samozřejmě pro peníze. Normální pracující člověk se musí něčím živit.

Zároveň se ale snažili odvést co nejlepší práci. Tak, aby JE plnila svou funkci a byla co nejbezpečnější. V rámci možností, které měli, v rámci rozpočtů, termínů. Jistě by dokázali udělat JE ještě bezpečnější. Ale kdo dělal reálný projekt ví, že omezení existují. Vždy a u každého projektu. Svět není jednoduchý. Jestli byla elektrárna postavena v rámci omezení na 90 nebo 101 procent dobře, zda mohla být omezení menší, rozpočet větší, zadání počítat s větší katastrofou, termíny delší o tom můžeme neplodně diskutovat dalších 20 let.

O odhodlání a zbabělosti

Naše generace si však nadělala do kalhot. Požadovat na základě důsledků přírodní katastrofy revidovat a nejraději zastavit CELOU jadernou energetiku není nic jiného než zbabělost projevena "tváří v tvář nepříteli", řečeno metaforicky. Nic než ztráta odhodlání překonat překážky. Něco, čemu by se naši předkové, kteří museli pracovat za daleko horších bezpečnostních standardů museli vysmát.

Když kdysi spadl most následkem větru, hledaly se cesty jak postavit most lépe. Když padala letadla daleko častěji než je zvykem dnes, usilovně se pracovalo na tom, aby padala méně, nejlépe vůbec. Když už se nemohlo zabránit tomu, aby auta nehavarovala, pracovalo se zvýšení pasivní bezpečnosti a pravděpodobnosti přežití osádky. Tak věci fungovaly celá století a tak se podařilo posunout technickou úroveň civilizace kupředu. Nikoliv zbabělostí, nikoliv důležitými řečmi před kamerou, nikoliv nevzdělaností těch nejhlasitěji vykřikujících.

Stojí odhodlání zato?

Když jde o životy, můžeme si položit otázku. Důležitou a podstatnou otázku. Stojí nám odhodlání zato? Stojí zato překonat překážky, ztráty, nebezpečí pro celé oblasti v případě velké havárie?

Při odpovědi musíme vycházet ze současného stavu technologie. Ne z vizí, které uživily snad jedině šikovné vizionáře. Můžeme si být úplně jistí, že většina dnešních příznivců jaderné energie by velmi ráda přivítala nějaký zázračný zdroj energie, krabičku, která by dávala eletrickou energii jen tak. Bez nebezpečí. Nebo technologii, která by uměla levně využít a akumulovat sluneční energii s velkou účinností. Klidně. Jsme pro.

Ale stav je následující:

Dokud nedokážeme získávat velké dlouhodobě stabilní toky energie jinak, dokud nám tzv. alternativní zdroje neposkytnou dostatek energie v čase, kdy ji opravdu potřebujeme, dokud se možnosti a cena akumulace energie neposunou na novou úroveň, do té doby představuje jaderná elektrárna jediný zdroj, který:

• nepotřebuje vytěžit a hlavně dopravit miliony tun paliva ročně
• neprodukuje ročně stovky tisíc tun zplodin, jejichž minimalizaci se snažíme řešit
• umožňuje stavět elektrárny daleko od zdroje paliva se snesitelnými náklady na dopravu
• dokáže produkovat elektrickou energii v ceně jen částečně závislé na výkyvech cen paliva
• má již v praxi vyzkoušené možnosti jak řádově znásobit svou efektivitu (tzv. rychlé reaktory)
• již nyní může dlouhodobě fungovat bez kontinuální dopravy paliva. Připravované generace malých JE i celé roky (mít u uhelné nebo plynové elektrárny zásoby třeba na 3-4 měsíce není jednoduché)
• nespaluje cenné suroviny, které dokážeme daleko užitečněji využít v průmyslu (uhlí, ropa, zemní plyn)

Jaderné elektrárny jsou zdroj, který nám může poskytnout značně spolehlivou dodávku energie (zvláště při pozdějším nasazení nových generací) se známými zásobami surovin na další stovky let. Zdroj, který šetří a bude šetřit zásoby jiných surovin. Stovky let, to je významný „bezpečnostní polštář“, který poskytuje čas na vývoj dalších technologií.

Proto si dovoluji tvrdit, že odhodlání stojí zato. A riziko s tím spojené taky.

Určitě jde o riziko užitečnější, než jiné, tzv. "adrenalinové" činnosti. Jaký má lidstvo užitek třeba z opakujících se výstupů na Mount Everest? Jiný užitek, než obživu pro množství Šerpů, z nichž nejeden už položil život při doprovodu nezkušených nadšenců. A celá infrastruktura a doprava okolo těchto výstupů jsou jistě taky velice ekologicky efektivní. Ale samozřejmě. Neberme možnost stovkám nadšenců překonat své možnosti. Jsou odvážní a musí projevit nemalé odhodlání.

A stejně tak by bylo hloupé ztratit odhodlání využívat dobrý zdroj energie, zahodit roky výzkumů a práce. Zbabělost nebyla vlastností naší civilizace a nebude, dokud se dokážeme vzpamatovat a pochopit, že křičící aktivista s plným břichem, pohodlným životem a rukama daleko od práce přežití dalších generací rozhodně nezajistí.

Jediná rozumná reakce na havárii jaderné elektrárny by měla znít - najdeme způsoby, jak zvýšit bezpečnost reaktorů a zlepšit systémy pro řešení následků případné havárie. Pokud ztratíme rozum a odhodlání, ztratíme podstatu naší civilizace.