Japonská tragédie a šikování užitečných idiotů

Po přečtení prvních titulků o havárii v jaderné elektrárně Fukušima mě zalil pot. Nikoliv kvůli havárii samotné, která nepochybně přestavuje krizovou situaci. Ale hlavně kvůli představě skutečné neřízené řetězové reakce hysterických odpůrců jaderné energie a jejich poslušných přitakávačů. MY jsme to říkali! MY to nechceme! Už ani jedna další elektrárna! Zakázat jaderné elektrárny! ... Jsou chvíle, kdy by si člověk nejraději koupil letenku na jinou planetu. Jednosměrnou.

Teď vážněji. Za existenci průmyslu, dopravy a dalších atributů civilizace byla, je a bohužel také v budoucnu bude zaplacena určitá cena. Často nemalá a velmi bolestná pro bezprostřední oběti a jejich rodiny. O tom není sporu.

Jestliže před mnoha desetiletími a staletími byla cena lidského života obyčejného pracujícího nepodstatná a mnoho dnes obdivovaných staveb a technologií bylo zaplaceno stovkami životů, zdravím a utrpením mnoha desítek tisíc, dnes je situace diametrálně odlišná. To je jistě správné.

Proto se důlní neštěstí s několika mrtvými horníky (co bezesporu je tragédie) dostane do celosvětových zpráv, úmrtí dělníka na stavbě do zpráv celostátních, vážnější zranění na pracovišti může znamenat dlouhodobé problémy s úřady a v jistých nejmenovaných firmách je již malý úraz při chůzi po schodech chápán jako vážné porušení pracovní disciplíny a viník/oběť je doslova pronásledován. Svět se stává za masivní podpory médií hysteričtějším, méně otrlým ke ztrátám a ochotným uvláčet skutečné či domnělé viníky téměř k smrti. Do určité míry můžeme uvedenou skutečnost vnímat pozitivně. Lidský život a zdraví má být jednou z nejvyšších společenských hodnot.

Ale. Hysterie okolo jaderných elektráren musí racionálně přemýšlející lidi přivádět k mdlobám. Jaderná energie je zdrojem snad největších emocí. A to bez ohledu na skutečnost, že na světě je neuvěřitelná spousta potenciálně nebezpečných věcí.

Obyčejný nůž, který stal životy mnoha a mnoha nevinných lidí a mnoha nepříjemných nehod. Domácí miláček pes, který se mnohokrát stal vraždící bestií. Všechny druhy dopravy, které při nehodách zabíjejí desítky tisíc lidí ročně jen v Evropě. O dlouhotrvajících vlivech na zdraví celých populací ani nemluvě. Potenciálně nebezpečné chemické procesy. Výčet je v podstatě nekonečný.

Se všemi existujícími nebezpečími a tragédiemi se dokážeme smířit. Přestože je - s ohledem na počet obětí - automobilová doprava reálný prostředek masového vraždění evropské populace, žádné zelené organizace hystericky nevyžadují její okamžitý zákaz, nepřivazují se k automobilkám. Přitom právě auto, které opustilo její brány může za měsíc zabít je samotné, jejích bratra, dítě, manžela či dědečka. Greenpeace nepožaduje zákaz nožů včetně kuchyňských. Neorganizujeme podpisové akce za okamžité ukončení chemické výroby, uzavření všech dolů na světě, zákaz staveb, ukončení mořeplavby, zákaz vzletu letadel.

Právě jaderná energie je trnem v oku. Nebereme v úvahu skutečnost, že většina skutečných i domnělých obětí jde na vrub hlavně jediné a značně "unikátní" (trochu cynicky řečeno) havárie v Černobylu. Kdo se uráčí brát v úvahu fakt, že mnoho desítek jaderných reaktorů ve světe dodává elektřinu s velkou spolehlivostí a malými náklady na palivo již desítky let?

Faktem je, že elektrárna Fukušima má vážný problém a radiace může ohrozit okolí. Do jaké míry a vzdálenosti, je nyní předčasné předpokládat. Nebo si snad myslíme, že kdyby i 20 reaktorů "vybuchlo", život na Zemi by byl z velké části vyhuben?

S ubývajícím technickém vzdělání a dalšími jevy, kterých výčet není cílem krátkého článku, v naší části civilizace přestáváme být schopni rozlišovat a chápat věci okolo nás. Alespoň u nemalé části populace tomu tak bohužel je. A tak se mnozí smějí, že "neviditelný" letoun byl sestřelen, protestují proti produkci "jedovatého" CO2. Opájejí se představou několika vrtulí větrné elektrárny pro celé velkoměsto, zasvěceně hovoří o inteligentním "gridu" přenášejícím elektrickou energii i když nemají tušení jak jej prakticky vyřešit. Nechápou, proč v automobilkách neudělají lepší motory, co je na tom tak složitého. V horším případě jim není jasné, na co jsou potřebné ty škaredé továrny, sklady, doly, doprava materiálu, překážející kamióny, smrdící pole a stáje, když přece vše se dá koupit v obchodě. Na co jsou miliony tun všeho možného, když můj mobil, laptop i fotoaparát váží dohromady sotva dvě kila, že.

Pro tyto lidi je jaderná elektrárna prostě jen převlečená jaderná bomba, schovaná v betonu. Jakýkoliv únik radiace pro ně představuje globální katastrofu hodnu vyhubení dinosaurů.

Normální člověk a také skupiny lidí, kteří byli schopni něco pozitivního vytvořit, při velkém problému či katastrofě napřed zachraňují, co se dá a potom si sednou a hledají řešení současného stavu i opatření pro budoucnost. Bez tohoto přístupu bychom stále byli technicky v době kamenné. Možná ani mamuta by naši předkové neulovili, kdyby se po prvním neúspěšném lovu utápěli v nářcích a raději zakázali tak nebezpečnou věc.

Bez ustrašeného fňukání a zakazovací hysterie už bylo překonáno mnoho problémů. Jen tak dokáží programátoři opravit "padající" aplikace, letečtí konstruktéři dostat nefungující prototyp do vzduchu, stavbaři přijít na to, jak postavit most aniž by spadl. Také díky statečnému přístupu a tvrdé prací mohlo být obnoveno rozbité Německo po 2.světové válce. Místo toho dnes dáváme v médiích slovo hlavně křičícím velkohubým darmožroutům, kteří sami neumí nic užitečného, zato vše dokáží zasvěceně a ohnivě kritizovat.

Černobyl byl velkou až morovou ranou pro slibně nastartovaný rozvoj jaderné energetiky. Poučili jsme se z něj. I Fukušima může být poučením, jak posunout bezpečnost jaderných elektráren kupředu i ve složitých a unikátních podmínkách Japonska. Anebo - a toho se obávám - se může stát další těžkou ranou pro odvětví, pomalu se dostávající z nemilosti médií.

Některé věci nemáme, jiné máme částečně ve svých rukou. Je na nás komu dáme slovo. Koho budeme poslouchat. Komu budeme tleskat a přikyvovat. Není těžké uhodnout, kdo maximálně a nejhlasitěji využije (zneužije) problémy ve Fukišimě.

Co uděláme teď? Opravdu se opět hromadně po..., když se objeví vážný, ale řešitelný problém? Ustrašeně zalezeme do kouta, pokorně zvýšíme svou závislost dovážené ropě i zemním plynu a ještě více budeme dotovat naše úspěšné zelené podnikatele se sluncem a větrem? Nemáme jinou možnost?