Vraždící mládež

V současné době se zdá, že si společnost nemůže stěžovat na nedostatek násilností. Když se něco takového děje z finančních důvodů nebo problémů ve vztazích, snadno se podobná záležitost klasifikuje jako chyba jednotlivce, nicméně v momentě, kdy do podobné činnosti vklouzne i mládež, jakési hlubší zamyšlení nad touto problematikou se už nabízí samo.

Ten rozdíl v násilné trestné činnosti mezi dospělými a dětmi totiž tkví v tom, že u dětí lze velmi snadno nalézt jejich motivy, protože jsou zpravidla mnohem jednodušší. Člověk se během dospívání tolik neorientuje na své povolání, nemá zodpovědnost ke členům rodiny, nemá se světem zkušenosti, protože si svou životní dráhu si teprve vybírá. Jde o období plné her a jiných, mnohem jednodušších problémů. Onen vývoj mladého člověka totiž není tolik podmíněný tím jaká rozhodnutí učiní, ale spíš tím k čemu jej jakoby tlačí jeho okolí, protože subjekt v období dospívání nedisponuje téměř žádnými pravomocnými prostředky.

Vysvětlení pravděpodobně nebude v inspiraci televizí nebo videohrami, protože je vzhledem k jejich rozšířenosti ona trestní činnost minimální. Naopak se zdá, jakoby byli typičtí konzumenti virtuálního násilí ještě mírnější povahy než je obvyklé. Každý člověk totiž disponuje určitými emocionálními předpoklady, které je obvykle zapotřebí nějakým způsobem realizovat. No a pokud je pro mladistvého uvolňující někoho mučit nebo mu přijde zajímavé bodat do lidí, svědčí to především o tom, že si ke své přirozeně agresivní povaze nenašel žádný zástupný ventil, žádnou adekvátní činnost. Navíc jsou agresivní reakce obvykle klíčem k respektu ve společnosti. V místech, kdy je subjekt v koncích jde o mnohem výhodnější postoj než být terčem posměchu nebo v jiné formě společenského ohrožení.

Věc se má totiž tak. Během života každý z nás čelí situacím, které jej v jistém slova smyslu štvou. Tyto osobní ataky mohou být z nějakého důvodu překonané, a tak se jim zasmějeme nebo jim nemusíme (nebo nechceme) ani rozumět, potom je ignorujeme a tak dále. Je proto zcela pochopitelné, že se v případě neschopnosti čelit společenským atakům, proti nim mozek emocionálně brání i agresí, protože aplikovaná agresivita mj. zaplavuje mozek endorfiny, tedy je dle mého názoru zcela pochopitelné, že jde pro subjekt o akceptovatelnou alternativu.

Klíč k řešení tohoto problému tedy netkví v odstraňování důsledku toho, že je mozku mladistvého příjemně když je agresivní, ale jde spíše o to aby k těmto tendencím vůbec nedocházelo, aby si dokázal najít jiný, zástupný stav. Jiné rozpoložení, které jej nebude nutit být agresivní, ale naučí se svému problému nebo komplikované situaci třeba s nadhledem zasmát.

Celá problematika tedy stojí a padá s prevencí. Pokud ve společnosti zastupuje určitý kontrolní mechanismus adekvátní výchovy škola, měla by umožňovat aby opakovaně konfliktní typy osobnosti nacházely cestu k nalezení zástupného mechanismu, kterým řeší nějaký vlastní problém. Pokud je například dítě agresivní z toho důvodu, že se mu nedostává doma pozornosti, mělo by začít hrát hry, které jej budou s pozorností okolí konfrontovat. Takové děti by pak mohly povinně navštěvovat kroužky koncipované psychology, které by agresivní tendence transformovaly nebo je naučily ventilovat ve sportu, opatrovnické činnosti nebo při jiné aktivitě.