Struktura příběhu

Strukturu příběhu je nejvhodnější narýsovat pokud možno co nejúsporněji a nejheslovitěji jak je to možné. Během zpětného dohledávání se tak vyvarujeme situacím, kdy se v příběhu pod nánosem větvení různých dialogů tak trochu ztrácíme.

Osobně (tak jako asi mnoho scénáristů) si myslím, že je nejlepší shrnout dění celé scény pod jednu, dvě věty a myslet na její reálnou podobu až následně. Zacházení do zbytečných detailů při návrhu může znamenat, že budeme mít tendenci zdůrazňovat málo užitečné, důležité nebo vtipné pasáže.

Tento způsob tvorby se dá vyjádřit jako hrubý náčrt a systematická expanze. Takže jako námět můžeme mít jen prostředí v jakém se příběh odehrává, k tomu pár postav, které by bylo vhodné začlenit. Následně přichází na řadu detailní rozpis charakteru postav, u něhož je vhodné mimoděk pouvažovat nad tím jaká role by jim nejvíce sedla, no a poté struktura příběhu jako taková.

Pokud je možné jednotlivé aspekty dějové linky vyjádřit co nejúspornějším a nejjednodušším způsobem, je následně velmi snadné si říct kde by měl příběh gradovat, kde by měl přejít do finální podoby a čím by se měl zakončit. Postupovat podle rukopisu nějaké stostránkové novely může být celkem kontraproduktivní, spíš podle mě pomáhá přečíst si její shrnutou dějovou linku vzadu na obalu a zbytečnými podrobnostmi se ani nezabývat.

Postavy, které do dané formy skládáme, si totiž pokaždé zaslouží, aby reagovaly pokud možno co nejadekvátněji. To však není dost dobře možné, dokud se soustředíme na jejich detailní vykreslení při každé (i té nejméně vhodné) příležitosti, namísto abychom je jen nechali žít si vlastním životem, vhodné příležitosti jim spíš nabízeli nebo jakoby spoléhali na to, že si svůj prostor k dialogu po cestě příběhem nějak samy najdou.