Prezentace politické strany produktivní eliminací

Jako občané jsme poměrně zvyklí na fakt, že jsou volby téměř pravidelně záležitostí tří, čtyř stran. Ostatní hlasy jdou víceméně vniveč a nejsmutnější na celém tom demokratickém systému je navíc skutečnost, jakou se další desítky oněch „konkurenčních“ stran prezentují.

Důvodů, proč se malé politické strany příliš neprosazují, je spousta. Nicméně nejdůležitější ze všech je podle mě fakt, že se od sebe příliš neliší a ona diverzita má většinou spíše kosmetický charakter. Jde o pochopitelný jev, protože na specifické problémy se dají najít většinou jen velmi specifická řešení a za vrchol úspěchu osobně považuji, když se nějaké řešení podaří doopravdy nalézt.

Celá koncepce politických stran poté vypadá tak, že si každá z nich definuje jakousi hlavní prioritu a na tu si nabaluje celou řadu dalších, které s oním názvem nebo směrem korespondují. Přičemž není v onom množství stran výjimečné, když spolu některé priority strany sdílejí, některé zase ne, a některé jsou totožné téměř u všech. Ono množství kombinací, pokud není důvod něco vymýšlet, je totiž velmi omezené a jak nám na spoustu otázek schází spoustu odpovědí, tak i politické strany jsou tak víceméně nuceny svůj postoj k různým záležitostem spíše kategorizovat. Přiklánět se „na jednu“ nebo „na druhou“ stranu a tak dále.

Ve výsledku tak jde o velmi jednoduchou práci, protože ono spektrum možností, které má politická strana k dispozici, je již definováno. Jediné, s čím se musí vypořádat je skutečnost, že musí mít na danou záležitost velmi čitelný a snadno pochopitelný názor. No a jelikož je naše populace charakterově velmi pestrá, evokuje se tak spousta možností jak působit dojmem nové a originální koncepce, jako například Pirátská strana.

Pokud jde o nejefektivnější příležitosti jak si zajistit pozornost, je další z možností dosadit do vedení nebo mediálně aktivní pozice nějakou celebritu. Ty se sice živí převážně tím, že pouze převypráví text před kamerou nebo dávají najevo nějaké emoce, ale na diváka působí charakteristicky a je normální, když divák této celebritě přisuzuje vlastnosti, jimiž se před kamerou prezentuje. Tedy pokud se volič řídí spíše morálními principy a etikou, přičemž jej volební program tolik nezajímá (nebo jej příliš nehodnotí), může jít o cestu k úspěchu, jako například Věci veřejné.

Aby byla práce politické strany více koncepční, je zapotřebí, aby byla k této práci motivována. K tomu by mohla přispět metoda jakési produktivní eliminace, která by spočívala v tom, že by prostor k prezentaci svých priorit dostávaly tyto strany v případě, kdy by byly nějakým způsobem ideově produktivní.

Tedy by se mohlo stát, že by třeba Česká televize jako veřejnoprávní subjekt, dávala každé politické straně nebo názorovému hnutí k dispozici vysílací čas, řekněme půlhodinu týdně. Systém produktivní eliminace by spočíval v tom, že by tento čas musel být využíván přínosně vzhledem k dramaturgii a originalitě pojetí. Tato záležitost by měla velmi produktivní dopad z toho důvodu, že by tak každá strana, která by si onen vysílací čas chtěla zachovat, musela přicházet se skutečnými nápady, protože například mezi reklamou a výpravným dokumentárním zpracováním existuje poměrně jasně definovatelný rozdíl. Otázka tedy zní, jaké minimální nároky by na toto zpracování byly kladeny. Natočení dramaturgicky kvalitního materiálu stojí navíc peníze, které si nedovolí investovat subjekt, který bude vzhledem k povaze onoho sdělení ztrátový. Totiž pokud někdo nemá ambice získávat vládní vliv, ale chce se jen nechat živit odměnami za zlomky procent získaných po volbách, byl by pro takový subjekt tento systém velmi neefektivní.