Jeden člověk, jeden živý business

Díky demokracii a tomu, že je naše společnost liberální, máme jako jednotlivci teoreticky k dispozici spoustu možností, kterým můžeme věnovat svou pozornost. Podobnou logikou se řídí snad každý obchodník a výrobce, protože pokud někde neexistují hranice, bylo by hloupé jich nevyužít.

Tedy od společnosti, jež se vymanila z rukou velmi neprogresivní monarchie, se pozvolna dostáváme přes jakési mezistádium dočasné participace na jejím dění až k bodu, kdy ona pravidla určuje uzavřená skupinka lidí, podobná monarchii. Tou skupinkou jsou obchodníci, kteří mají možnost přímo i nepřímo ovlivňovat prostřednictvím peněz rozhodnutí každého z nás a vzhledem k tomu, že jich je velmi málo, a přitom vlastní většinu dostupných prostředků na planetě, jedná se o očekávatelný jev.
Z tohoto důvodu vlastně vzniknul komunismus. Jeho tvůrci se poněkud naivně domnívali, že by si lidé měli rozhodovat sami za sebe, čehož se mělo dosáhnout tím, že kontrolovali produkci všeho až nakonec nerozhodoval nikdo o ničem. Onen základní problém totiž vždy spočíval ve faktu, že jde vždy o poměrně uzavřený rozhodovací proces a s tím jak funguje veřejné mínění, respektive jak se většina lidí za svá individuální rozhodnutí staví i když třeba postrádají elementární informace, je velmi obtížné zamyslet se nad tím co je pro společnost prospěšné a co nikoliv. Proto je ono názorové spektrum na dění ve společnosti tak pestré.
Základním zájmem každého jedinotlivce je totiž vydržet a přežít na místě, jež si vybojoval a zasloužil. Takže jakmile je tato pozice v ohrožení, je na prvním místě učinit opatření, která onu budoucnost člověku zajistí. Přitom nejde o vlastnost, která by měla být potlačována, protože celá evoluce je postavená na prostých zákonech motivace, adaptace a přežití. Kdo uvažuje výhradně altruisticky, nemá to buď v hlavě v pořádku nebo se tak prezentuje za nějakým účelem.
K tomu aby dění ve společnosti neovlivňovala uzavřená skupinka vyvolených je tedy nezbytné, aby za svá rozhodnutí měli nějakou zodpovědnost. Toho je možné docílit pouze na státní úrovni ala systém demokracie. V momentě, kdy je za nitky taháno odněkud kde žádné riziko nehrozí, motivace k tomu činit "správná" rozhodnutí klesá. A tedy ve finančním světě se tak stáváme svědky událostí, kdy velké nadnárodní korporace ovlivňují politiku i veřejné mínění za účelem zisku.
Protože je nezbytné, aby se člověk o zisk a vlastní přežití stále snažil, je nesmysl zbavit se této svobody, protože nehledě na to co taková nadnárodní korporace může ovlivnit, ti lidé se na své místo dostali především díky sofistikovaným rozhodnutím, tvrdé práci a jejich existence znamená i pro každého z nás spoustu nových možností.
Jak tedy zajistit aby tyto navzájem ovlivnitelné proudy (stát a business) mohly vedle sebe co nejsvobodněji existovat, a přitom si lezly do zelí co nejméně? Odpověď tkví právě v evoluci a touze jednotlivce činit individuální rozhodnutí, jež mu zajistí udržitelnost. Vzhledem k tomu jak je portfólio výroby a služeb diverzifikované, mohli bychom jich od výrobců počítačů až po majitele hotelů napočítat statisíce. Težko říct. Na úrovni produkce základních surovni možná tisíce. Pro majitele těchto jednotlivých firem je nemožné se domluvit na nějaké společné strategii pokud jich je tolik a vzhledem k tomu, že je ona domluva defakto nežádoucí, možná by se mohla společnost pokusit o to aby mohl každý jednotlivec vlastnit maximálně jednu takovou firmu.

Tedy od společnosti, jež se vymanila z rukou velmi neprogresivní monarchie, se pozvolna dostáváme přes jakési mezistádium dočasné participace na jejím dění až k bodu, kdy ona pravidla určuje uzavřená skupinka lidí, podobná monarchii. Tou skupinkou jsou obchodníci, kteří mají možnost přímo i nepřímo ovlivňovat prostřednictvím peněz rozhodnutí každého z nás a vzhledem k tomu, že jich je velmi málo, a přitom vlastní většinu dostupných prostředků na planetě, jedná se o očekávatelný jev.

Z tohoto důvodu vlastně vzniknul komunismus. Jeho tvůrci se poněkud naivně domnívali, že by si lidé měli rozhodovat sami za sebe, čehož se mělo dosáhnout tím, že kontrolovali produkci všeho až nakonec nerozhodoval nikdo o ničem. Onen základní problém totiž vždy spočíval ve faktu, že jde pokaždé o poměrně uzavřený rozhodovací proces a s tím jak funguje veřejné mínění, respektive jak se většina lidí za svá individuální rozhodnutí staví i když třeba postrádají elementární informace, je velmi obtížné zamyslet se nad tím co je pro společnost prospěšné a co nikoliv. Proto je ono názorové spektrum na dění ve společnosti tak pestré.

Základním zájmem každého jedinotlivce je totiž vydržet a přežít na místě, jež si vybojoval a zasloužil. Takže jakmile je tato pozice v ohrožení, je na prvním místě učinit opatření, která onu budoucnost člověku zajistí. Přitom nejde o vlastnost, která by měla být potlačována, protože celá evoluce je postavená na prostých zákonech motivace, adaptace a přežití. Kdo uvažuje výhradně altruisticky, nemá to buď v hlavě v pořádku nebo se tak prezentuje za nějakým účelem.

K tomu aby dění ve společnosti neovlivňovala uzavřená skupinka vyvolených je tedy nezbytné, aby za svá rozhodnutí měli nějakou zodpovědnost. Toho je možné docílit pouze na státní úrovni ala systém demokracie. V momentě, kdy je za nitky taháno odněkud kde žádné riziko nehrozí, motivace k tomu činit "správná" rozhodnutí klesá. A tedy ve finančním světě se tak stáváme svědky událostí, kdy velké nadnárodní korporace ovlivňují politiku i veřejné mínění za účelem zisku.

Protože je nezbytné, aby se člověk o zisk a vlastní přežití stále snažil, je nesmysl zbavit se této svobody, protože nehledě na to co taková nadnárodní korporace může ovlivnit, ti lidé se na své místo dostali především díky sofistikovaným rozhodnutím, tvrdé práci a jejich existence otevírá i každému z nás spoustu nových možností.

Jak tedy zajistit aby tyto navzájem ovlivnitelné proudy (stát a business) mohly vedle sebe co nejsvobodněji existovat, a přitom si lezly do zelí co nejméně? Odpověď tkví právě v evoluci a touze jednotlivce činit individuální rozhodnutí, jež mu zajistí udržitelnost. Vzhledem k tomu jak je portfólio výroby a služeb diverzifikované, mohli bychom jich, když se budeme bavit o těch větších, od výrobců počítačů až po majitele hotelů napočítat statisíce. Težko říct. Na úrovni produkce základních surovni možná tisíce. Pro majitele těchto jednotlivých firem je nemožné se domluvit na nějaké společné strategii pokud jich je tolik a vzhledem k tomu, že je ona domluva defakto nežádoucí, možná by se mohla společnost pokusit o to aby mohl každý jednotlivec vlastnit maximálně jednu takovou firmu.