Jak podporovat nápravu trestné činnosti

S rostoucím počtem finančních a jiných problémů mezi lidmi, roste i jejich kriminální činnost. Pokud se člověk ocitne na okraji společnosti, je víceméně očekávané, že si bude hledat cestu k zajištění vlastního blahobytu nebo jiného uspokojení alternativními cestami.

Přitom některé z oněch cest si společnost definovala jako z nějakého důvodu neakceptovatelné. Abychom se mohli procházet bezpečněji po ulicích, je zapotřebí aby byly násilnosti nelegální. Abychom si nemuseli neustále hlídat majetek, musí být nelegální krádeže a tak dále. Tedy pointa je v tom, že jakmile se takový člověk na okraji společnosti ocitne, měl by se především snažit si svou cestu nacházet pokud možno legálně, neboť jde o přístup, který je ve výsledku přínosný pro celou společnost.

K uvědomění si této skutečnosti by měly sloužit nápravná zařízení. Jedná se o instituce, kam jsou jednotlivci posíláni ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, aby onu kriminální činnost nemohli ve stanovenou dobu vyvíjet (délka trestu) a druhý důvod znamená jakési uvědomění si „trestu“ za společenský přečin.

Problém je v tom, že k uvědomění si onoho přečinu slouží pouze jediný psychologický nástroj, a tím je ztráta svobody. Pokud by byl člověk zcela racionální a logicky uvažující bytost, měl by si v případě chyby důsledek svého jednání uvědomit. Což se však ne vždy podaří a spousta jedinců v naší společnosti svou kriminální činnost po propuštění z výkonu trestu zase opakuje. Není totiž snadné uvědomit si všechny eventuelní možnosti po propuštění a život takového člověka bývá po propuštění z vazby mnohdy mnohem obtížnější než předtím, tedy ona motivace kriminální činnost opakovat by měla být teoreticky ještě vyšší.

Protože si lidé tento problém usnadňují, využívají v tomto případě především princip odstrašování. Tedy pokud se subjekt dopustí chyby opakovaně, délka nebo tvrdost jeho trestu se prodlužuje. Stejné to je i v případě definice jakési škodlivosti oné trestné činnosti pro společnost. Tedy vrah a násilník dostává trest tvrdší než třeba někdo kdo vykrade benzínku.

Přičemž stále platí, že tento systém předpokládá zcela jasný a logický úsudek každého jednotlivce. Ve výsledku by tedy neměl onu činnost provádět jen z toho důvodu, že je za ni tvrdý trest, nehledě na ostatní důvody, které má. Pokud by tato logika platila, nebylo by možné aby někdo tyto činnosti prováděl opakovaně, přičemž jde víceméně o běžnou záležitost.

Nápravné zařízení tedy nepočítá s mechanismy fungování lidské psychiky a mnohdy se jedná o nejjednodušší a nejefektivnější možné řešení. Pokud si celou záležitost zjednodušíme úplně, je subjekt ve vazbě zavřený do místnosti, kde si má svépomocí přehodnotit všechny své priority a zcela sám přijít na způsob jak vyřešit svůj mnohdy psychický problém nebo disfunkční představu o hospodaření s penězi.

Nápravné zařízení by se tedy k vyvíjení nějaké nápravné činnosti mělo motivovat. Myslím si, že by bylo efektivní, kdyby se jednotlivá střediska rozdělila do kategorií podle povah trestné činnosti, a také podle své úrovně vzhledem k opakování, respektive nenapravitelné tendenci subjektů. Mohlo by to vypadat tak, že by ono středisko dostalo finanční injekci (nebo nemělo sankce) zpětně pokaždé, když by další problémovou činnost subjekt dále nevyvíjel. Pokud by se tak stalo, musel by přejít do střediska další úrovně - pro méně napravitelné, které by za něco takového mohlo dostávat bonusy ještě vyšší.