Integrace a segregace

Rasová segregace je jakési věčně aktuální téma. Pokusím se v tomto kontextu nerozlišovat kulturní rozdíly, které si sebou každá komunita přirozeně nese. Spíš se pokusím zaměřit na obecně tradovaný rozdíl ve vnímání určitých hodnot a sociální nebo intelektuální výbavy oněch rozdílných „komunit“.

Tohle je poměrně složité už tím jak je snadné si na podobné téma vytvořit jasný názor. Zní to trochu paradoxně, ale onen princip ve vnímání odlišného etnika (Rómů) tkví v úplně totožném mechanismu, který bývá kritizován. Jde o jakousi neschopnost vnímat ony rozdíly ve společnosti bez silného emocionálního postoje, což je problém jak Rómu, tak i těch, kteří tyto rozdíly intenzivně vyhodnocují.

Toto je přirozené, protože člověk si během života vytváří povědomí o hodnotách, které si přiřazuje do jakýchsi „dobrých“ a „špatných“ boxů, tedy třeba agresivní chování si vysvětluje jako „špatné“ a schopnost projevovat soucit jako „dobré“. Nejde ale o zcela jednoznačné kategorizování a čím je společnost složitější, bývá i hodnocení různých emocionálních projevů mnohem rafinovanější.

Když se poté dostane například člověk z velkoměsta do vesnice (a naopak), čelí celé řadě zcela odlišně vystavěných hodnot, se kterými se mnohdy obtížně vyrovnává. Tento efekt je dost patrný, pokud jde o rozdíl mezi etniky, které disponují zcela odlišnou sociální inteligencí. U Romů by se toto dalo generalizovat na mnohem intenzivnější sociální přímočarost, jednoznačnost. Tedy jejich hodnoty se mohou zdát na první pohled jako mnohem jednodušší, tímpádem i nepříjemnější pro člověka, který není na podobné chování zvyklý nebo nemá zájem mu čelit.

Tento rozdíl ve vnímání by se dal teoreticky řešit jejich intenzivnější integrací. Jde o zcela logický postoj, protože už z principu umožní každému individuálnímu jedinci se z příkladu majoritní většiny, snáze učit, osvojit si „jejich“ zvyklosti. Problém je v tom, že si společnost zatím neosvojila žádné účinné psychosociální metody, které by podobnou záležitost řešily co nejefektivnějším způsobem. Totiž celá anabáze se hodnotí jakýmsi selským rozumem s tím, že na prvním místě jde především o dilemata typu základní vs. zvláštní školy a tak podobně.

Přitom namísto toho aby se u těchto dětí soustředilo na jejich společenský a emocionální rozvoj, jde na prvním místě zcela přirozeně o jejich inteligenci, o to jaký mají destruktivní vliv na ostatní. Což je zcela přirozené, protože ve škole jde o vzdělávání na prvním místě a o jakési sociální vazby až na místě druhém. Metodika vyučování je totiž koncipována především tak, aby přiměla žáka přijímat informace (zkrotit jej, motivovat, upoutat), nikoli k tomu aby si v ní osvojovali společenské manýry.

Z toho vyplývá, že by měla být koncepce integrace řešená především dalšími dostupnými mechanismy. No jo, ale co když není integrace vzhledem k povaze dané komunity možná? V tomto směru bych i tak neházel flintu do žita, celá ta logika (integrace vs. segregace)  totiž zapomíná na jeden podstatný fakt, a tím je dostupnost různých informačních kanálů a technologických vymožeností. Je zcela přirozené, že na něco tak podstatného při svých úvahách starší generace zapomíná, ale onen informační vliv dostupných kanálů je tak intenzivní, že je už z principu nezbytné aby se v něm každý ze zúčastněných alespoň částečně zorientoval, jinak bude v kolektivu za blbce, což dokáže být silná motivace k tomu se něco naučit a předat dalším generacím.

Tedy si myslím, že je ze sociálního hlediska nutné se zamyslet především nad tím jak zajistit, aby politika našeho státu především umožňovala informační a technologický rozvoj těchto komunit, a pokud jde o sociální politiku – jak zajistit, aby se investované prostředky ve formě dávek a podobně, do jisté míry odrážely v technologické kvalitě jejich života.